Neo Post Now

Viktor Frešo – NEO POST NOW

Nepřehlédnutelná figura současného česko-slovenského umění Viktor Frešo se burácivě představuje v roce stého výročí založení ČSR v Galerii 101 speciálním výběrem své nejnovější umělecké produkce, zahrnující jak prostorové, tak plošné práce. Vedle děl, svébytně rozvíjející strategie postprodukce, se diváci dočkají rázných variaci na pičusovské téma. Umělec je však vždy odpovědný za svůj slogan: Boh je láska. Narodil se 22. června 1974 v Bratislavě v rodině beatového hudebníka Fedora Freša, který působil mimo jiné v legendárním M efektu, jeho dědečkem pak byl hudební skladatel a dirigent Slovenského národního divadla Tibor Frešo. Frešovský performativní duch tedy ovál i Viktora, jehož osobní i umělecký postoj má k provokativní performativnosti velmi, velmi blízko. Viktor je příliš chytrý na to, aby se nedokázal dívat na svět umění z nadhledu, ale zároveň je schopný brát umění zcela vážně, konceptuálně a odpovědně. Dokáže tak pracovat v modu disonantně kontemplativních paradoxů, vzájemně souzvučných do té míry, jak si lze jen v reccntní době představit. Je v něm duch Mirka Dušína i Bratrstva kočicí pracky současně, pokud někdo ještě tuší o čem píši, stejně tak je Velkým Vontem, PostJánošíkem a nadnárodním artistním molochem – NEO POST NOW!, tvořivým excentrikem i postprodukčním urychlovačem částic. Defloruje zas a znova panensky napjatou blánu umění, neúnavně a pečlivě, jednak aby ho to excitovalo a bavilo, jednak aby to excitovalo a bavilo i nás, a v neposlení řadě proto, že jinak to v umění, které se nepropadá jen samo v sebe a trochu tím tak okolí sere, ani nejde. Když jsem navrhoval název výstavy Všichni pičusové světa, spojte se, což možná těm pozdějším mladým zmetkům už nic neřekne, ale co, tak to odmítl se slovy, že nesnáší v umění humor. Současně v jednom z rozhovorů pro média, ta plkající rezidua analogového světa, prohlásil, že Pičus, jehož iks varírujících alternativ je plná tahle pražská výstava, že „Pičus je můj autoportrét.“ Vtipnost Frešových artefaktů a jeho performativních mediálních výstupů tedy lze chápat jako jeden z principů dohledávání možných akcentů tématu, kterým se právě zabývá. Viktor vždy důsledně pracuje v cyklech, jehož téma prošacuje ze všech stran, při čemž je podstatná důslednost, se kterou vstupuje do hry postkonceptuální kreativní impertinence, schopnost domýšlet konsekvence, využívat po svém různé strategie, od minimálních geometrií přes seriálnost až po zkázněně rozvášněnou expresi, od zobrazivých tendencí až po krajně stylizovanou abstrakci. Jeho artefaktový rozptyl tak sahá od objektů, fotografií, akcí až po malbu, když je vždy cítit akcent performativnosti, vyzývavě pohozené rukavice, zkrátka té pravé umělecké člověčiny.

Martin Dostál