Texts

Viktor Frešo lives and works in Czechoslovakia

 

 

Viktor Frešo

He studied in Bratislava at the Academy of Fine Arts and Design in Bratislava and in Prague at the Academy of Fine Arts where he graduated and received his diploma in 2003. Frešo belongs to the most remarkable figures of the contemporary art after the year 2000 in the region of the former Czechoslovakia. His work and overall approach to art is rather untypical but at the same time they reflect the situation in the society and culture. The artist creates sophisticated concepts and projects presenting them as seemingly simple closed “Pieces of art”. He is often critical in his works and aggressively expresses his contempt of the art scene itself and its processes but with a light, humorous and playful undertone. One of the most fascinating elements of his creation is the seeming counterpoint of emphasis on huge, grandiose EGO connected with a Gesture in combination with disarming self-ironic humility. His ability to reveal dark sides of his soul or stumbles and throw them to the world regardless of consequences shift the author´s concepts to broader possibilities of perception of the reasons of his work. Viktor Frešo is interested in direct, efficient, visual tools. He prefers short interval between action and reaction and conditions of quick recognition of relations between the expressing “me“ and the indication “he“. Therefore the form of a brief slogan suits him. Whether he intervenes into public space or exhibits in galleries he takes care that an immediate creative action shows itself in the execution – a GESTURE. Another very typical aspect is the interference into the world of media where without any respect he publicly presents his radical and often despising opinions of the society and art scene which might irritate and provoke a discussion about what is and what is not acceptable as contemporary art or just a self-centred affect of the artist. Recently among other things the author devotes himself to the art of sculpture and painting.

 

Študoval v Bratislave na Vysokej škole výtvarných umení a v Prahe na Akademii výtvarních umění, kde v roku 2003 diplomoval.Frešo patrí medzi najvýraznejšie postavy súčasného umenia po roku 2000 v regióne bývalého Československa. Jeho práce a celkový prístup k umeniu patrí k veľmi netypickým, ale zároveň silne reflektujú spoločenskú a kultúrnu situáciu. Umelec vytvára rafinovane koncepty a projekty, ktoré prezentuje ako zdanlivo jednoduché, uzatvorené umelecké diela ”Piece of art “ Často je vo svojich dielach kritický a agresívne vyjadruje pohŕdanie samotnou výtvarnou scénou a jej procesmi, no s podtónom ľahkosti, humoru a hry. Jedným z najfascinujúcejších prvkov jeho tvorby je zdanlivý kontrapunkt dôrazu na obrovské, grandiózne Ego spojene s Gestom v kombinácii s odzbrojujúcou sebaironickou pokorou. Schopnosť odhaliť svoje temné stránky duše či poklesky, a predhodiť ich svetu bez ohľadu na následky, posúvajú autorove koncepty do širších možností vnímania dôvodov jeho práce. Viktora Freša zaujímajú priame, účinné, vizuálne nástroje. Preferuje krátky interval medzi akciou a reakciou a podmienky rýchleho rozpoznania vzťahov medzi vyjadrujúcim "ja" a označením "on". Preto mu vyhovuje forma stručného sloganu. Či už intervenuje do verejného priestoru, alebo vystavuje v galériách, dbá na to, aby z prevedenia bola poznať okamžitá tvorivá akcia - GESTO. Ďalším veľmi typickým aspektom je presah do mediálneho sveta, kde bez akejkoľvek úcty verejne prezentuje svoje radikálne a často pohŕdavé názory na spoločnosť a umeleckú scénu, ktoré možu iritovať a vyvolávať diskusiu o tom, čo je, a čo nie je akceptovateľné ako súčastné umenie, alebo len egocentrický afekt umelca. V posledných rokoch sa autor venuje okrem iného sochárstvu a maľbe.

 

Fifty Contemporary artist in Slovakia

It was recently said of Viktor Frešo that his art is like a virus – meaning that it has no body of its own, but takes different strategies, to which he adds his own branding; for instance, along the lines of a spectacle. This can be perceived as a postmodern strategy par excellence – elements of development reflecting the specific conditions of the Slovak art scene can be seen in this. Most of all, Frešo was always the litmus test for these conditions. His multifarious work, composed of objects, projects, actions, paintings, and prints has two main directions apart from this homogeneity – solo works and cooperation. In both, the monitoring of the (self-) position of the artist in the institutional (and therefore high) art scene and the art market is strongly reflected. Frešo says that only his objects and various types of installations can be considered as high art. On the other hand, painting – which he openly assigns the status of “mainstream” – and due to its controversial reception in specialist circles, is precisely what makes him thrive and make more attempts. In a Dantesque sense, Frešo is trying to conform to the consensus of society, legitimizing not only artists and creative programs, but also specific works into the “group” of those which are deemed valuable (verified, lasting). Penetration into this group does not have any strict rules; it is only given by interaction, which can happen anywhere and everywhere. If we compare this model to the social actions of the now internationally-recognized conceptual artist Július Koller (1939-2007) – who, during the period of communism subversively lowered the level of high art through postcard landscapes, or with work and exhibitions with amateur and semi-professional artists – then we realize that Frešo's strategy is not lacking history. We will never admire the bravado of painterly expression, drawing upon the nihilism of the many strategies of Milan Dobeš (1929) or Juraj Bartusz (1933); rather, we will attempt to understand his critical view (within his means) of real artistic operation here and abroad. More than mere detail, the whole of his work will retrospectively become evident. Frešo's “declarations” could be considered as the most striking until now: What Helped Me When (2005) – simple but candid personal written testimonies; several references about the artist's presence or preferences in a given space (“I was here”; “I don't like you...” and so on) are provocative non-works of art; Thanks For Everything You Did For Slovak Visual Art (2007) – a sign projected onto the front wall of the Slovak National Gallery – is a clear critique of real or potential institutional hegemony. His current work entitled God is Love (2013) is equally effective. Besides all of this, it could be claimed that the whole spectrum of Frešo's work plays another important role – to provide a background for the effectiveness and directness of these simple, informal, and even anti-fine art, textual appeals
Richard Gregor: Viktor Frešo. Fifty Contemporary artist in Slovakia, Bratislava: Art Academy, Slovart, 2014.

O Frešovi pred časom odznelo, že jeho umenie je ako vírus: nemá vlastné telo, ale preberá rôzne stratégie, ktorým pridáva svoju značku, napríklad v zmysle spektáklu. Možno to vnímať ako postmodernú stratégiu par excellence, no i tu je badať určitý vývoj odrážajúci špecifické podmienky na našej výtvarnej scéne, ktorých príznačným lakmusovým papierikom bol vždy práve Frešo. Jeho mnohorakú tvorbu pozostávajúcu z objektov, projektov, akcií, malieb a grafík možno rozdeliť na dve časti: samostatné práce a spolupráce. V oboch sa výrazne odráža sledovanie (seba-)pozície umelca na inštitucionálnej (teda vysokej) scéne a na umeleckom trhu. V kontexte vlastnej tvorby Frešo považuje za vysoké umenie len objekty a rôzne druhy inštalácií. Na druhej strane je to práve maľba, ktorej otvorene priznáva štatút stredného prúdu, čo ho pre jej kontroverzné prijímanie zo strany odbornej obce podnecuje k ďalšiemu úsiliu, k ďalším pokusom. Možno povedať, že Frešovi ide v dantovskom zmysle o priblíženie sa k spoločenskej dohode, ktorá zaraďuje do množiny hodnotných (overených, trvalých) nielen autorov a tvorivé programy, ale často aj konkrétne diela. Prienik do tejto roviny nemá žiadne pevné pravidlá, je daný len interakciou, ktorá môže nastať kedykoľvek a kdekoľvek. Ak tento model prirovnáme k spoločenskému pôsobeniu dnes medzinárodne uznávaného slovenského konceptuálneho umelca Júliusa Kollera (1939 – 2007), ktorý počas socializmu podvratne znižoval latku vysokého umenia pohľadnicovými krajinkami či prácou a vystavovaním s amatérmi a poloprofesionálmi, zistíme, že Frešova stratégia nie je bez histórie. U Freša nebudeme nikdy obdivovať bravúru maliarskeho vyjadrenia čerpajúceho zo stratégií, resp. nihilizujúceho mnohé stratégie Milana Dobeša (1929) či Juraja Bartusza (1933), skôr sa budeme snažiť pochopiť jeho kritický pohľad na pravidlá reálnej umeleckej prevádzky u nás i v zahraničí. Viac než jednotlivosť je dôležitý retrospektívne výpovedný celok jeho diela. Za doteraz najvýraznejšie diela možno považovať Frešove „deklarácie“: Čo mi pomohlo, keď (2005), jednoduché, no úprimne osobné textové svedectvá; iné referencie o autorovej prítomnosti na danom mieste či osobných preferenciách („Bol som tu“; „Nemám Ťa rád...“ a pod.) sú zasa provokatívnymi ne-dielami; Ďakujeme za všetko, čo ste urobili pre slovenské výtvarné umenie (2007) – nápis projektovaný na čelnú stenu Slovenskej národnej galérie – je jasnou kritikou skutočnej či potenciálnej inštitucionálnej hegemónie. Rovnako účinné je aktuálne Boh je láska (2013). Možno povedať, že rôznorodosť Frešovej tvorby má, okrem iného, dôležitú úlohu: byť podkladom pre účinnosť a údernosť jeho jednoduchých, neformálnych až anti-výtvarných textových apelov.

Richard Gregor: Viktor Frešo. Päťdesiat súčasných umelcov na Slovensku. Bratislava: Art Academy, Slovart, 2014.

Eastern Connector


Viktor Frešo: Eastern Connector, East Slovak Gallery: Košice, 7.01.2012
Thanks to his academic activities in Vladimír Skrepl and Michal Bielický´s studios, during a timeof widespread postproduction, Viktor Frešo, a young, Slovak artist known in Prague, represents avaluable exception. Though his highly professional postproduction dominates, his artwork is basedon far broader context of strategies and meanings than the norm. The basic theme of Viktor Frešo´smovement on the art scene is studying his common etymological and narrative qualities, searchingfor its sense, its auracity and sparklingly initial creative substances; only then he is interested in thestrategy of his own production. In this sense Frešo is a romantic artist. With respect to his restlesscharacter and exclusive talent, Frešo perceives his presentations as events sui generis, as gesturesthat have their exquisite aesthetic canon and meaning. However, his presentations are mainlyevents, actions or performances. The firmly arranged exhibition with perfectly polished objectsis also an active and variable event, or rather an incentive to be perceived. At a certain point, theexhibition is a stoppage of creative production. From this point media and “material” scales Frešo´sartwork, where the mental and potential motor activity is visible and logically unfolded. Frešo´swork tell stories or they count on them. We can imagine what has happened before and during theartwork ‘s origin. The events regarding the artwork also develop after their creation and exhibition.Frešo keeps everything in mind; art is part of the life game.
Frešo´s artwork is usually funny, with a punch line, despite their variable potentiality exactlyconstructed. Frešo also confidently works in the sphere of postproduction, though he becamefamous for his objects equipped with various wheels that allowed him to release a playful,nonsensical artistic expression while simultaneously attacking borders of constructive and conceptualwork. As an ideal example, the title work at Prague´s exhibition is Václav Havel´s official presidentialphotograph with a halo. More or less he works and deals with a polysemy. By referring to Havel,Frešo presents a multifaceted, personal reaction on both Havel person, at the time when hewas a Czechoslovak politician, and the social connotations related to him – including artisticembalmment. In this connection, I mention that in Prague´s National theatre, just shortly afterHavel’s death, a rather badly done bronze bust of the well-known playwright and statesman wassituated; surrounded by the greatest Czech personalities. The legend under the photography isalso worth mentioning because it reads “President of the Czechoslovak Socialistic Republic“ and ofcourse Frešo´s striking “signature“. Light provocation is a decoration present in art since the time ofromanticism; it is natural, gentle, necessary and prolific – even in the case of Frešo´s visual activity.

V čase rozšířené postprodukce představuje Viktor Frešo, slovenský umělec mladší střední generace, známý i z Prahy díky zdejšímu akademickému školení v ateliérech Vladimíra Skrepla a Michala Bielického, vzácnou výjimku. Ne že by vysoce zvládnutá postprodukce nebyla doménou jeho tvorby, je však založená na daleko širším kontextu strategií a významů, než bývá racionálně obvyklé. Základním tématem pohybu Viktora Freša na scéně umění je zkoumání jeho obecných etymologických a narativních vlastností, dohledávání jeho smyslu, auratičnosti a jiskřivě počátečních tvořivých substancí, teprve po té ho zajímá strategie vlastní tvorby. V tomto smyslu je Frešo svým způsobem romantický umělec. Vzhledem ke svému nepokojnému temperamentu a výlučnému performativnímu nadání vnímá svá umělecká vstoupení jako svého druhu eventy, jako gesta, které mají svůj vybraně estetický kánon a význam, jsou však v prvé řadě událostí, akcí, performancí. I pevně postavená výstava s precizně vycizelizovanými objekty je aktivní a proměnnou událostí, respektive pobídkou ji jako takovou vnímat. Výstava je svého druhu zastavením v určitém bodě tvořivé produkce. Odtud se logicky odvíjí mediální a „materiální“ rozptyl Frešových artefaktů, u nichž je začasto patrná mentální či potenciální motoričnost, případně zachycení bodu jistého dějového zlomu. Frešova díla se totiž svým způsobem dějí, mají svůj příběh, respektive s ním počítají. Cítíme, či si můžeme představovat to, co se dělo před vznikem a při vzniku díla, stejně tak ovšem se dějí události kolem artefaktů i po jejich vytvoření a vystavení. Se vším Frešo počítá, umění je součást hry života.
Je ovšem zajímavé, jak samotné Frešovy umělecké práce bývají navzdory jejich proměnlivé potencialitě přesně konstruované, vypointované a vtipné. Jestliže se v posledních letech vizuálně prosadil zejména objekty, vybavenými různými kolečky, čímž uvolňuje až hravou nonsensnost svého uměleckého výrazu a zároveň atakuje hranice konstruktivní a konceptuální práce,  zcela suverénně pracuje i nadále v hájemství postprodukce. Ideálním příkladem budiž titulní práce pražské výstavy, kterou je úředně prezidentská fotografie Václava Havla se svatozáří.  Víceméně mu zde opět jde o mnohovýznamovou performativnost. Odkazem k Havlovi prezentuje několikanásobnou osobní reakci jak na samotnou osobu svého času česko-slovenského státníka, tak i na společenské konotace s ním spojené, včetně jeho umělecké balzamizace. V této souvislosti nemohu neuvést, že v pražském Národním divadle je už velmi krátce po jeho úmrtí umístěna bronzová,  poměrně nepovedená, busta tohoto dramatika a státníka v hájemství největších českých osobností. Za zmínku stojí určitě popiska pod Frešovou Havlovou fotografií, která nese označení „Prezident Československej socialistickej republiky“ a ovšem umělcův výrazný „podpis“. Lehká provokativnost je pak to, co zdobí moderní umělecký projev už přinejmenším od dob již zmíněného romantismu, a která je přirozená, příjemná, nutná a plodná i u Frešova vizuálního konání.
Martin Dostál

 

Connection

"There must be a void in the beginning to start a painting." Pierre Bonnard
A one-man show of Viktor Frešo, visual artist, musician and ego-artist, represents his brand new works. The exhibition presents a collection of compositions, statues, constellations, assemblages and sets directly following the artist´s sculptural objects that ranked him among the leading Slovak and Central European artists. Viktor continues in connecting material, form, colour and volume, and plays with the antonyms of resistance and fragility. The artist erases basic contours of material that is being gradually uncovered and “dressed” in completely new forms, thus receiving a new identity. The artist´s creative approach can be aptly characterised by a Japanese concept of “miegakure”, which includes two antonyms: “hide” and “reveal”. With their fragility and dominance, at first sight ready-made objects hold the certain type of both the absence and the present.
The Connection interconnects different media, approaches and forms that seem to be mutually independent. They represent a kind of an absurd parallel to “3 in 1” (CD, DVD, T-shirt and sticker as a bonus) musical production packages. The connection, however, is not definitive, as individual forms continue to develop and react in interconnection with intelligence, poetry and humour. This is a sort of Schwittersian accumulation of material and void that subsequently creates different spatial architectures – connections. Pure, at first sight simple, spontaneous and rough interventions – gestures (situate, bend down, put, attach, move, cut off) create plasticity of surfaces and visual poetry. Individual juxtapositions of objects redefine reality just to change it later.

„Na to, aby bol vytvorený obraz, je potrebné začať prázdnym priestorom“. Pierre Bonnard
Monografická výstava Connection, výtvarníka, hudobníka a egoartistu Viktora Freša predstavuje novopečené, ešte čerstvo chrumkavé diela. Tento krát Viktor premiérovo predstaví súbor kompozícií, súsoší, súhvezdí, asambláží, a množín, ktoré priamo nadväzujú na jeho sólové skulpturálne objekty, ktorými sa suverénne zaradil medzi popredných slovenských a stredoeurópskych umelcov. Viktor naďalej pokračuje v prepájaní hmoty, formy, farby, hustoty a hrá sa s opozitami rezistencie a krehkosti. Umelec maže základné kontúry hmoty, ktorá je postupne obnažená a preoblečená do úplne nových foriem, čím získava novú totožnosť. Japonský pojem „miegakure“, ktorý v sebe súčasne zahŕňa dve opozitá „skryť“ a „odkryť“ dokonalo vystihuje umelcov tvorivý prístup. Na prvý pohľad ready-madeové objekty svojou súbežnou krehkosťou a dominantnosťou v sebe skrývajú určitý druh absencie aj prítomnosti.Connection prepája rôzne médiá, prístupy a formy, ktoré sa javia od seba nezávislé a spolu nefunkčné. Sú akousi absurdnou paralelou k hudobným produkčným balíkom „3 v 1“ (CD, DVD, tričko a ako bonus aj nálepka). Toto prepojenie však nie je definitívne, pretože jednotlivé formy sa naďalej vyvíjajú, dotvárajú a reagujú v prepojení s inteligenciou, poéziou a humorom. Ide o akúsi Schwittersovskú akumuláciu hmoty a prázdna, ktorá následne vytvára rôzne priestorové architektúry - prepojenia. Čisté, na prvý pohľad jednoduché impulzívne a surové zásahy - gestá (umiestniť, zohnúť, položiť, prilepiť, premiestniť, odstrihnúť) vytvárajú plasticitu plôch a vizuálnu poéziu. Jednotlivé juxtapozície objektov redefinujú realitu aby ju následne zmenili.


Zuzana Pacáková




Something About ART

http://galerie-tic.cz/autor/viktor-freso/
I’m really happy to be able to introduce Viktor Frešo – another one of truly important artists of the young generation who evaluates conceptual experience in a new way, hence reflecting new topics anchored in their new era. Frešo’s concepts are always exactly defined, but diverse, and encompass a wide range of problems. He achieves this by frequently changing all useable media, including those that are less traditional at our environment, such as writings in galleries or in carefully chosen exteriors. Sometimes, they even deeply touch – with admirable precision – some social conditions in our country, by country I mean Czechoslovakia, and they succeed in presenting an artist’s role in this harsh period as the subject matter... I realised this fact the most clearly with his series Who is the King? (1) Viktor Frešo, looking as a successful young man, searches for ways how to get close to „celebrities“ and have his photo taken by them. Names of authors, given at each photograph, play with the ambivalence of „who is who“. By the way, only Milan Knížák reflected the author in his physical likeness, as these two are our „greatest artists“, he made Frešo smaller, he cut away most of his head... Július Koller photographed him with his own concept, but so-called „cultural elite“ admired by crowd was easily recognisable... And V.F. descends lower and lower, Helenka Vondráčková and Karel Gott photograph him happily. Here I like to quote recent words of Rudolf Filo: „he linked together the worst musical and artistic kitsch with a stroke of genius...“ The result is a fascinating reflection of absolute loss of the feeling for true values in our society! This is how media world works; media can make us completely dumb and insensitive... And what is the situation in the world of art? Again, besides Czech conceptual art, Slovak post-conceptual art, and the geometrical department selected by Getulio Alviani, Frešo was the artist who captivated us the most at Politi’s “anti- Knížák” PRAGUE BIENNALE 3 in 2007. So, actually, it was „our home artist“! He wrote on the big wall at the end of the exhibition hall: THANK YOU GOD THAT I CAN EXHIBIT AT PRAGUE BIENNALE 3 and added big VIKTOR FREŠO under it!(1)This really is an integral amalgam of seriousness, irony, self-irony, and, when the form of this exhibition piece is taken into account, also provocation in choosing this medium, as otherwise traditional, not very good paintings of all religious denominations prevailed there... But our viewers, especially the „experts“, ignored the start of the whole category of text art, even when it had taken place at the beginning of the sixties. Let me give you at least one pioneer example: Ben, founder of Ecole de Nice, still active member of the Fluxus movement... So, the text art itself has already had a 50-year history, its origins being of a slightly aestheticized form, hence if V.F. wants to be original, it’s logical that he has to emulate today’s non-artificial way of writing as much as possible! Then he can use his „writing language“ for other realizations, like those in his I WAS HERE :(1) series in which he treated his presence somewhere as a theme. When he did so within the exhibition context he made this elementary and, at the same time, key information into a work of art in situ... T hen he could develop the whole scale of various writings of the identical meaning in different languages at various places where he got to (up till now?). In my opinion, his pure text works are dominated in a different, semantic way by the series of Self-portraits, text pictures, where he very sincerely described what helped him in various critical situations, like WHEN I DON’T BELIEVE IN MYSELF AND HAVE DOUBTS ABOUT MY ART, THIS IS WHAT HELPS ME : (1), WHEN MY GIRLFRIEND LEFT ME, THIS IS WHAT HELPED ME : (1) etc. Only background of the period we live in has changed but Viktor  Frešo made personal problems of every artist his topic, and these problems have always had its place in conceptual art, only today’s perception allows us to be more open about them… Or maybe not, as Frešo is still considered to be “problematic” by many? And maybe he was being even more personal in the text under which many of our friends could sign - his reaction written in the text spanning the entire room: I’M ¼ MAGYAR AND I’M ¾ PROUD OF THAT(1) – This is an ironical articulation of a sad fact concentrated into some type of conceptual paradox that is the problem of the whole Slovak state and majority of its citizens...
And I really couldn‘t tell, as it depends on the period, how big outrage I had evoked in 1969 (knowing that my visual poetry would become photographic as well) when I had written LOVE on the naked body of my partner and presented her everywhere and how big was the outrage following Frešo’s half-nude (mine was the complete nude) of a well endowed blonde on whose body he wrote VIKTOR FREŠO FUCKED ME(1) … This shows how much the language and communication level has changed! Words that were considered vulgar and used with some hesitation have become common (even in my own marginally created „more traditional“ poetry). A fish stinks from the head and our nature does not change, hence today self-proclaimed political and economic elite commonly uses similar words - am I not right? At the same time, V.F. began to create intellectually very subtle variations to different phenomena of last decades of „serious“ art: he brilliantly walks a tightrope between total seriousness and irony. Let me mention only briefly his playful variation to the subjectivity of Informel in painting done by a mop where a new distance is evident... Already in 2004, he created the set the last minimalist sculpture where he paraphrased the most basic geometrical shape: prism from various originally utilitarian materials. For certain, this was a reflection of his previous study of sculpture, a need to push forward his thinking in this medium as well... From a distance, he reflected something, which was perceived as being too radical... In 2006, Frešo reflected another form of minimalistic act by spilling a Coca Cola light bottle, which, then, together with the bottle and its cap, formed his big installation in Vienna Museum quartier. In 2007, this installation was logically followed by a colour paint sprayed onto the wall and let run to the floor:  RED FREŠO GOBBLED UP EVERYTHING(1) , and by BLACK FREŠO GOBBLED UP EVERYTHING (1) in 2008 (here the paint ran in a single line).  In 2008, the artist created a completely new radical reflection of a picture as a medium (or as an object, this difference is a somewhat nominal problem). Of course, this can also be perceived as a conceptual task: under the title WORK WITH CANVAS. Frešo coiled gauze around a picture in a shape of cross, or he connected three small canvases by white or brown tape, he literally worked with the picture itself as with an object. Of course, he worked in his own way of new visual communication which had been unseen up till then; reminding us a bit of sculpting work. His way mirrors his own character as well as codified stereotypes... In extreme case, he cut off the biggest possible piece of canvas and rolled it to the edge „as an object or a sculpture“, or he joined it with a conventional landscape picture at its top edge or he hanged it to the wall by two nails...
These severe interventions are complemented by much subtler monochromatic needlework: maybe this work stemmed from a sentence heard somewhere sounding like „those painters must work carefully like when doing embroidery (in case of painting with some traditional technique)“. Maybe he took it „at face value“ and with irony and self-irony he’s known for he made various needlework techniques into separate themes: either minimalist needlework in the middle of a canvas where he made a small green square, or in every corner when four interventions became a new topic of the whole canvas... A really fascinating playful paradox consisted in his trimming of all edges of a canvas from one corner to the next... All these operations were a true analysis of the picture itself, the template of which was analytical and fundamental painting based on the concept that dominated the international art in the seventies. V.F. is really irreplaceable in this art form... In his studio, he created series of objects which reflected minimal art only in a loose way and oscillated between seriousness and more and more subtle humorous distance: Trainer of a loudspeaker system carrier,: (1) a wooden box, cube, with four rubber wheels at each side – in theory this object can be moved but it does not have any function, it is a beautiful paraphrase of a functional object transferred by the author into the autonomous world of art. A similar case is Tyre: (1) a large tyre that cannot move independently because it is fitted with two pairs of small wheels and only on these wheels it can move – this is a beautiful paradox and playful evidence that art is always non-utilitarian! The highest extent of minimalist form and its semantic re-evaluation can be found in the installation DON’T YOU THINK YOU’RE OLD?, 2007. It was a metal pipe inbuilt in the passage into the following room at such a height that every adult visitor had to bend his or her head, creating also a reference to minimalist form or to a body act as a new game with visitors. Similar can be said for the artwork SO, THIS I CALL SCULPTURE, 2007, four-metre long wooden beam embedded into the gallery wall which visitors had to bypass (and to think about minimalists or author’s ironic play with language in both titles...) After these solitaires, new three-dimensional pieces were gradually created: Window, 2008 – a real open window that could only move on four small wheels, being so excluded from its usual use, was transferred into the world of art by this beautiful Duchamp-like gesture. A classic minimalist form was created from four connected windows – the cube, full of connotations, rejected by minimalists due to objects used for its creation, so it has become the integral part of current discourse with their art.  The same in a more subtle form? For example, a sticky tape of 80 cm diameter made for the author that can link a wall and space in a new relation... Or Komatex sheet (which is already exhibited by the National Gallery of Prague in its Collection of Modern and Contemporary Art together with Window): a pliable sheet from the material discovered by the author... Komatex 2 dominated Brno Exhibition, two sheets propped up against each other in space and only their fixation between two strong carpenter’s couplers (which are otherwise used for gluing several layers of wood together) at each side created this subtle articulation of space... We can also see their other possible, more complex use – again it is a subtle dialogue with minimal art, probably the only one in our territory as artistic colleagues and friends of Frešo from Prague and Bratislava who have also reached this state of freedom to research properties of medium itself work very often with properties of a picture or photograph or text. Frešo’s contribution is unique in his ability to adequately re-evaluate minimalistic big forms, but also texts, in the way unknown before. And, as for his performances? First, his solo actions, direct ones, with the intention to provoke especially by the reflection in the mind of a viewer. To throw a stone with his name attached to it through a gallery window can be perceived today as a new aesthetical value of all „used elements“ – stone, signature and particularly a hole in glass... But a true reflection in a viewer’s mind could also sound like this: is it only a new aesthetical message, widening of artistic borders, or is it an urgent impulsion to think of the actual functioning of some specific institution? Let’s keep in mind that Viktor Frešo himself „put together“ one of private galleries in Bratislava...  So, apparently, he is a man who has been given „something extra and other things to a lesser extent“ than his fellow men, and as he is mainly an extraordinary artist he articulates his need for reflection by a radical artistic gesture which is (still?) unexpected by the majority of our institutions.
Viktor Frešo is an artist who has thoroughly learnt the lesson of postmodernism and hence his artwork is based on realisation of various themes of problems, which he himself, under his own responsibility, considers to be important. His work is valuable and contributive, but also really multifaceted, and, in the artist’s opinion, his artworks that redefine the whole sphere of artistic practice are the most actual form of his endeavour.

 

Viktor Frešo – současný koncept mezi reflexí a sebereflexí, mezi vážností a ironií Viktor Frešo : Something About Art Galerie U dobrého pastýře, Brno 8. září 2010 - 13. října 2010 Jsem skutečně rád, že mohu v Brně představit Viktora Frescha, dalšího z oněch skutečně závažných umělců mladé generace, kteří nově přehodnocují konceptuální zkušenosti a tak reflektují novou, dobově jasně zakotvenou problematiku. Někteří z jeho podobně uvažujících vrstevníků jsou analytičtější, to zase krásně vidíme třeba u Evžena Šimery či Marka Kvetána, Jiřího Thýna či Jiřího Skály (předcházeli je především Jiří Kovanda a Jan Šerých). Ti všichni ve své aktuální tvorbě objevili nejrůznější způsoby u nás dosud nevídané sebereflexe média i (zdánlivě) striktnější vymezení svých konceptů … F. koncepty jsou samozřejmě také vždy přesně vymezené, ale mnohem různorodější, zabírají širší škálu problémů, což umožňuje mnohem častějším střídáním všech použitelných médií, včetně těch v našem prostředí méně tradičních, především nápisů psaných v galérii nebo v přesně zvoleném exteriéru. Navíc se někdy dotýkají – obdivuhodně cíleně – hlouběji některých společenských reálií u nás - míněno na území celého Československa - a nejvíc tematizují roli umělce v této drsné době … Nejjasněji jsem si to uvědomil u jeho série Who is the King ? On, vyhlížející jako úspěšný mladý muž, hledá způsoby, jak se dostat ke „slavným lidem“ a nechá se jimi vyfotografovat. Jména autorů, přesně uvedených u každé fotografie, rozehrávají právě ambivalenci toho, kdo je kdo. Mimochodem, jediný Milan Knížák reflektoval autora v jeho fyzické podobě, protože oni dva jsou u nás „největší umělci“- tak ho „srovnal“, „uříznul“ mu většinu hlavy … Július Koller ho vyfotografoval s vlastním konceptem, ovšem ta skutečná masově chápaná „kulturní elita“ se tam uplatnila v celé škále … Václav Havel i jeho žena jistě stále mají nějaký důvod být akceptováni, ale co ten pokleslý bavič Bolek Polívka ? A V. F. sestupuje stále níž, takže ho rádi vyfotografují i Helenka Vondráčková a Karel Gott, tady rád cituju nedávná slova Rudolfa Fily, „jenž skutečně geniálně spojil maximum kýče hudebního a výtvarného“ … Celek je skutečně fascinující reflexí absolutní ztráty povědomí hodnot v naší společnosti ! Tak přesně funguje svět médií, jež nás otupí a zblbnou docela … A jak je tomu ve světě umění ?

Zase mne kromě českého konceptuálního, slovenského postkonceptuálního a Getuliem Alvianim vybraného geometrického „oddělení“ na Politiho „antiknížákovském“ PRAGUE BIENNALE 3 v roce 2007 nejvíc nadchl F., tedy také vlastně „domácí umělec“ ! Na velkou stěnu na konci haly napsal : ĎAKUJEM BOHU, ŽE MOŽEM VYSTAVOVAŤ NA PRAGUE BIENNALE 3 a pod tím velké VIKTOR FREŠO ! To už je vlastně nerozdělitelný amalgam vážnosti, ironie, sebeironie a vhledem k povaze exponátu i provokace volbou média, protože jinak tam převažovaly tradiční nevalné malby všech názorových denominací … Naše publikum, a to „odborné“ dvojnásob, ovšem nevzalo na vědomí nástup celé kategorie textového umění, i když se odehrál již na samém počátku šedesátých let – proto alespoň jeden příklad pionýrský, Ben, zakladatel Ecole de Nice a dodnes aktivní účastník hnutí Fluxus … Takže pochopitelně i samo „textové umění“ má již padesátiletou historii, na počátku ještě někdy s trochu estetizovanou formou – takže chce-li V. F. být originální, musí se logicky maximálně přiblížit dnešnímu nearticifiálnímu způsobu psaní ! A potom může tohoto svého „jazyka psaní“ užívat pro další realizace, třeba ty, v nichž tematizoval svou přítomnost BOL SOM TU / VIKTOR FREŠO O6. Když tak učinil v kontextu výstavy, učinil tuto elementární, ale vlastně zároveň klíčovou informaci, dílem in situ … A potom mohl rozvinout celou škálu variant svých zápisů identického významu v různých jazycích na nejrůznějších místech, kam se (zatím ?) dostal. A řadě ryze textových prací zase jinak, sémanticky, dominuje podle mne soubor Autoportrétů, textových obrazů, v nichž naprosto pravdivě popisuje, co mu pomohlo v různých krizových situacích, třeba KEĎ SI NEVERÍM A POCHYBUJEM O SVOJOM UMENÍ, TAK MI POMÁHÁ : , KEĎ MA OPUSTILA FRAJERKA, TAK MI POMOHLO : atd. atd. Jen dobové kulisy se změnily, ale opět umělec tematizuje osobní problémy každého umělce, které měly od počátku v konceptuálním umění své místo, jen je otevřenější, protože dnešní vnímání to umožňuje … Nebo ne, když je stále ještě mnohými považován za „problematického“ ? A možná ještě symptomatičtěji je osobní v textu, který by asi klidně mohla podepsat i řada našich přátel - ale on jej odreagoval textem přes celou místnost : SOM ¼ MAĎAR A SOM NA TO S ¾ HRDÝ / VIKTOR FREŠO O4 – to je ironická artikulace smutného faktu, zkoncentrovaného do jakéhosi konceptuálního paradoxu, jenž je problémem celého slovenského státu a většiny jeho obyvatel … A skutečně sám nevím, protože je to věcí dobového kontextu, jak velké pohoršení vlastně vyvolalo, když jsem roku 1969 (s vědomím, že se moje vizuální poezie na nějakou dobu stane i fotografickou) na úplně nahé tělo své partnerky napsal LOVE a okamžitě kde to šlo prezentoval, a jak velké pohoršení vyvolal umělcův půlakt (já měl akt kompletní ! ) vnadné blondýnky, na kterou napsal VYJEBAL MA VIKTOR FREŠO …Tak dalece se změnila jazyková a vůbec komunikační úroveň !

To, co jsme my měli za vulgarismy a váhali, zda je užít, se změnilo v běžné (dokonce v mé vlastní, byť opravdu in margine vznikající „tradičnější“ poezii …). A protože ryby stále smrdí od hlav, tato „příroda“ se nemění, jsou podobné výroky dnes přece běžné u samozvaných elit politických i ekonomických, všakže ? Ale prakticky zároveň začaly u V.F. vznikat intelektuálně nesmírně subtilní variace na jednotlivé fenomény z posledních dekád „vážného“ umění : a opět jedinečně balancuje mezi naprostou vážností a ironií. Tentokrát ponechejme stranou jeho hravou variaci na subjektivnost informelu v malbách mopem, kde je samozřejmě nová distanc také evidentní … Ale již v roce 2004 vznikl soubor Posledná minimalistická socha, v němž parafrázuje ten nejzákladnější možný geometrický útvar : kvádr či hranol, ovšem z nejrůznějších původně utilitárních materiálů. Je to evidentně reflexe jeho předcházejícího sochařského studia, potřeba posunout své myšlení i v tomto médiu …S odstupem tak alespoň reflektuje to, co u nás bylo vnímáno jako příliš radikální, pouze Juraj Bartusz (taky je mnohem více procentní Maďar !) a Stanislav Kolíbal se v adekvátní době k této problematice, každý úplně jinak, propracovali … V roce 2006 pak V.F. nově reflektoval zase jinou podobu minimalistického zásahu rozlitím láhve coca coly light, jež tvořila spolu s láhví a víčkem jeho velkou instalaci ve vídeňském Museumsquartieru, v roce 2007 na ni logicky navázal v podobě na zeď vystříkaného a na podlahu stékajícího barevného spreje : ČERVENÝ FREŠO ZEŽRAL VŠETKO, a v roce 2008 pak ČERNÝ FREŠO ZEŽRAL VŠETKO (tady dokonce barva stékala v jediné linii). Ovšem v roce 2008 také vzniká umělcova skutečně nová, radikální reflexe obrazu jako média (či jako objektu, ten rozdíl je dřív nominálním problémem). A zase vše samozřejmě můžeme vnímat jako konceptuální zadání : zní PRÁCA S OBRAZOM. A V.F. potom obraz uprostřed hran křížem přetahuje gázou, jindy tři menší plátna spojuje bílou nebo hnědou lepicí páskou, doslova tedy „pracuje se samotným obrazem jako s objektem“ – a samozřejmě přesně v podobě jeho vlastního způsobu nové výtvarné komunikace, jakou jsme dosud s obrazem nezažili, možná i „trochu sochařsky“ a právě díky tomu pak vypovídá i o jeho danostem stejně jako o jeho kodifikovaných konvencích … V krajním případě třeba vyřízne co největší kus plátna a „objektově či sochařsky“ jej smotá na jeho okraj, jindy k němu připojí nahoře nějakou konvenční krajinu anebo jej třeba pouze přitluče dvěma hřebíky přímo na stěnu … Komplementárními k těmto rasantním zásahům jsou především mnohem subtilnější monochromní prošívání : možná bylo na počátku zaslechnuté úsloví, že ti malíři to musejí pečlivě vyšívat (u nějaké technologicky tradiční malby) : a on to potom „vzal doslova“, s ironií i sebeironií sobě vlastní tematizoval různé způsoby vyšívání : buď minimálně uprostřed plátna, kde vznikne zelený čtvereček, nebo naopak v každém rohu, takže se čtyři jeho zásahy stanou novým tématem celého plátna … Nebo u skutečně fascinujícího hravého paradoxu obšije postupně pravidelně všechny hrany od rohu k rohu po celém obrazu … A všechny tyto jeho operace jsou ovšem také skutečnou analýzou samotného obrazu, jejímž předobrazem byla konceptuálně podložená analytická či fundamentální malba, jež v letech sedmdesátých dominovala na internacionální scéně. Shodou okolností k ní měli velice blízko v sedmdesátých letech již beznadějně neoficiální bratislavští umělci, kteří teprve po politické změně u nás mohli vystoupit pod egidou Skupiny A – R (Klára Bočkayová, Milan Bočkay, Otis Laubert, Igor Minárik, Marián Mudroch atd. atd.). Generačně a tím i způsobem reflexe pochopitelně odlišní, ale v samé podstatě spříznění jsou s nimi mladší umělci, z nichž některé jsem již zmínil na začátku.

A V.F. je zde skutečně nezastupitelný … Postupně vznikaly v ateliéru V.F. série objektů, jen volně reflektujících minimal art a víc oscilující mezi vážností a stále subtilnější humornou distancí : Trenažéř nosiča aparatúry, 2000 : dřevená bedna, krychle, opatřená na každé stěně čtyřmi gumovými kolečky - teoreticky samozřejmě můžeme objektem pohybovat, ale funkci nemá žádnou, je to krásná parafráze funkčního objektu, kterou tak autor přenesl do autonomního světa umění. Podobně Pneumatika, 2008 : veliká pneumatika, která se nemůže pohybovat sama právě proto, že je opatřena dvěma páry malých koleček, na nichž se teprve může pohnout – jak krásný paradox i hravý důkaz, že umění je vždy neutilitární ! Snad největší je míra citování minimalistické formy, ale i jejího sémantického přehodnocení v instalaci NIE SI UŽ NÁHODOU STARÝ ?, 2007. To je kovová trubka, zabudovaná do průchodu k další místnosti v takové výšce, že skoro každý dospělý návštěvník se musel sehnout : zrovnatak odkaz k minimalistickým formám či body artu jako nová hra s návštěvníkem. Podobně je tomu i u díla TAK TOMU HOVORÍM SOCHA, 2007, čtyřmetrový dřevěný trám, zasazený do zdi galérie, který musíme obcházet (a myslet buď na minimalisty nebo dřív na autorovu ironizující hru s jazykem v obou názvech …). Po takových solitérech postupně přibývají ty nejnovější trojrozměrné realizace : Okno, 2008 – skutečné rozevřené okno, které se také může pohybovat pouze na čtyřech kolečkách, a tak je vyloučeno z obvyklého utilitárního užívání - a bylo tímto krásným duchampovským gestem samozřejmě přeneseno do světa umění. Jindy je ze čtyř spojených oken vytvořena klasická minimalistická forma – krychle, ovšem díky užitým objektům zase plná konotací, které minimalisté odmítali, takže se také plně stává součástí soudobého diskurzu s jejich uměním. A totéž v ještě subtilnější formě ? Třeba pro autora zhotovená lepicí páska o průměru 60 cm, která může spojit stěnu a prostor v novém vztahu … Nebo Komatexová platňa (kterou prozíravě spolu s Oknem již vystavuje Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze) : pružná deska z materiálu, který autor objevil … Brněnské výstavě vévodí Komatex 2, dvě desky, vzepřené proti sobě v prostoru a pouze jejich utažení mezi dva silné truhlářské spojníky (jinak slouží při slepování několika vrstev dřeva) na každé straně vytvořilo tuto subtilní artikulaci prostoru … Na výstavě vidíme i jejich další možné, trochu komplexnější uplatnění – tedy zase subtilní dialog s minimal artem, asi jediný u nás, protože F. pražští i bratislavští umělečtí kolegové a přátelé, kteří také dospěli k tomuto oproštění na zkoumání samotných daností média, pracují nejčastěji s charakteristikami obrazu, případně fotografie či textu. Jeho přínos je jedinečný v tom, že dokázal podobně adekvátně přehodnotit minimalistické velké formy – ale samozřejmě také texty v podobě, jakou jsme nepoznali. A jeho akce ? Dřív sólové, zase direktní a tedy mající provokovat samozřejmě především reflexi v mysli diváka. Hodit kámen oknem do galerie s přiloženým svým jménem, to již dnes můžeme vnímat jako novou estetickou hodnotu všech „užitých elementů“ - kamene, podpisu a především díry ve skle … Ale skutečná reflexe v mysli diváka by mohla znít i tak : je to jenom nové estetické poselství, tedy rozšiřování hranic umění, nebo je to v kontextu naší doby třeba naléhavý podnět k úvahám nad faktickým fungováním té nebo oné konkrétní instituce ? Vždyť V. F. sám „dal dohromady“ jednu z bratislavských privátních galerií … Takže mu asi opravdu „něco přebývá a něco chybí“, a protože je to především výborný umělec, artikuluje svůj podnět k reflexi radikálním uměleckým gestem, na jaká u nás většina institucí (ještě ?) není zvyklá ? Je to umělec, jenž již jako samozřejmou přijal postmoderní lekci, proto se jeho tvorba odvíjí v podobě zhmotnění různých problémových okruhů, které považuje za závažné on sám, se svou individuální odpovědností. A protože jeho tvorba je cenná a přínosná, ale také skutečně mnohovrstevná, představujeme v Brně ty realizace, jež nejvíce a také nejsubtilněji překontextovávají samotnou sféru tvůrčí umělecké praxe a jsou i podle umělcova názoru pro něj dnes nejaktuálnější podobou jeho usilování.

Jiří Valoch


 

Conceptual Hobby

 

04.04.2013 - Conceptual Hobby, Gallery JAMA: Ostrava

Nehledě na to, že v Ostravě své práce vystavujevůbec poprvé, je Viktor Frešo v Česku dobře znám již oddob svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze.Nejvýraznější doménou jeho tvorby poslední doby jepředevším výrazná postprodukce, která nám umožňuje čístv jeho dílech více významových vrstev, jež fungují jakopostupující triáda od prvotního formálního přečtení díla,přes rozpoznání silného humorného aspektu hraničícíhos jakýmsi afektem až mnohdy k jistému zneklidnění. Donových kontextů tak převádí především témata náboženství,symbolů popkultury nebo machismu, vlastního ega a zároveňi katarze, která spolu také často navzájem kombinuje.Výrazná materiálovost, ale především jejich naprostopřesná konstrukce a až luxusní vycizelovanost jsoujakousi antinomií k vlastnímu subverznímu obsahu, ježzprostředkovávají.
To vše je shrnuto již v ústředním díle výstavy, jímžje byzantská ikona – Mother and Child 07 (2013) - vloženádomohutnéhodřevěnéhookladu,symboluhudebníhoprůmyslu, typické bedny na aparatury. Tato Nikopoia,Panna Maria Vítězná, v Byzanci obvykle nošená na čelevojenského tažení, ve spojení s kytarou vytvořenou opětpomocí aparaturní bedničky a uříznutého hmatníku (S32,2013), jež je vyzdobena florálním ornamentem odkazujícímk výtvarné řeči křesťanského umění, vzájemně ironizujípodobnou úlohu těchto dvou institucí, které stejnýmzpůsobem a stejnou silou shromažďují masy lidí, ať už jdeo kostely či obrovské haly.
Autorovou niternější polohou je na stříbrné foliinasprejovaný obraz kosočtverce, symbolu machismu, kterýje dále stupňován typickým výrazným podpisem, jakýmsisymbolem vlastního ega a sebezahledění. Kosočtverec-symbol v kombinaci s mongoloidní hlavou (Mongi, 2012),která je ztělesněním autorovy obsese a zároveň je dovlastníhonitrazahleděnýmkryptoportrétem,společněvytvářejí vzájemný katarzní vztah.
Různépozicevnímáníprvníhoporevolučníhočeskoslovenského prezidenta Václava Havla představují třiserigrafie z rozsáhlého cyklu Metamorfózy Václava Havla
vytvořenéz oficiálnífotografie,cobyprezidentaČeskoslovenské socialistické republiky se svatozářemi, ato červenou, duhovou a zlatou. Tyto nymby symbolizujíjeho pozice de facto dalšího komunistického prezidenta,nekonformníhostátníkaaumělceasakralizovanéhosymbolu, jak Frešo říká největší české celebrity.
PrvníostravskávýstavaViktoraFrešahledásouvislostiv zdánlivěneslučitelnýchnebovelmivzdálených tématech, která převádí do vtipných kontextů anabízí velké množství vlastních konotací.

Jakub Král

 

 


Retrospetkíva

Viktor Frešo (1974) by sa dal charakerizovat ako nedostatočne popísaný a vhodne nasadený vírus, čo narúša stojaté vody slovenskej umeleckej scény.

Šikovne provokuje, rukolapne irituje a vie spraviť aj silnú búrku v pohári vody. Viktor Frešo ako autor je večný auto-portrét. Dobre napálená seba prezentácia, seba medializácia a verejná exhibícia, kde samotný umelec je produktom umenia a nie naopak. 
Ide o programové egocentrické vysávanie a strapnovanie umenia a médií.. Autor niekedy pôsobí ako svieži vánok, väčšinou však ako nečakaná blesková rána , momentka, záblesk, jasná správa ktora vynecháva povinné estetické predohry.
Odfotená facka na ružolícej dievčenskej tváričke, vystriekanie spreju na jedno miesto, rozliatie coca-coly light na podlahu galérie a prezentácia bývalej frajerky. 
Frešo zanecháva krátke správy, autentické writerské kúsky. Pripomína sa najzákladnejším sprejovým nápisom v rôznych krajinách a jazykoch: „Bol som tu“ (2006-08) – to je signatúra prítomnosti autora, iný typ autoportrétu. Ďalej nasleduje odvážne národovecké prehlásenie: „Som z 1/4 Maďar a som z 3/4 na to hrdý“, či psychoanalytické vypisovanie dlhých zoznamov „čo mu pomáha“, keď má depresiu, strach z finančnej neistoty, keď ho opustila frajerka, či keď pochybuje o svojom umení. To sú všetko marginálne poznámky, bezvýznamné gestá, utrpenie „mladého Writera“. Veď vieme, že iba veľkí muži môžu vystavovať vo veľkých inštitúciách, preto na steny Slovenskej národnej galérie v Bratislave v noci premieta ironicky a pateticky nápis „ Ďakujeme za všetko, čo ste urobili pre slovenské výtvarné umenie“ (2008).

V obsiahlej  fotosérií „Who is the king“ (2005-07) sa necháva fotografovať slávnymi a mediálne známymi ľuďmi. Ukazuje presvedčivo, kto je tu king, kto je boss a kto iba figúrka na mediálnej šachovnici 
S pôvodným vzdelaním sochára prechádza slobodne cez jednotlivé média . Všade niečo zanecháva: niečo zo svojej tvrdohlavosti, nápadu, niečo zostáva v materiáli: zaseknutý 6 metrový trám v stene galérie v Trnave, trčiaci skrutkovač s hmoždinkou v Bratislave, či odpadkovú nádobu prilepenú na stĺp v Košiciach. Prichádzajú maliarske pokusy s bratislavským hradom a pripadne malba mongoloidnych mužikou. Frešo nezabúda ani na jeho obľúbené autofotografie s provokatívnymi nápismi („Som zamindrákovaný k....“, 2007), krátke videa zo života autora a samoľúbe webové odkazy „Kiss your idol“.
Pridružene sa venuje aj iným kultúrnym aktivitám, ktoré podporujú výtvarné dianie. . Ukazuje sa ako dobrý skupinový hráč – preplával cez mnohé skupiny a skupenstvá: účinkoval v Loby group a vo Fifty-fity group (s Ondřejom Brodym), spolupracoval s Lukášom Haruštiakom (Egoart), s Erikom Binderom (Binderfresh) a naposledy s Júliusom Kollerom. Organizuje výstavné projekty (festival Hodokvas, 2006; produkcia ceny Egoart) a najnovšie spolu s Martinom Sedlákom otvoril aj vlastnú súkromnú galériu (Kressling gallery, Bratislava 2007). 
Frešo neustále rád vytvára nové kritické a vyostrené situácie, ktoré nalamujú diváka a jeho vnímanie (sveta a umenia). Formátuje cvičné komunikačné pole, kde neoslovuje diváka jemnocitmi, ale zasahuje ho ako terč a odpaľuje nálož. 
Frešo je ťažko prehliadnuteľný „cudzí element“ na našej domácej scéne .Táto krátka retrospektíva ukazuje jeho jasnú perspektívu.

Ph.Dr Vladimir Beskid



FlashArt Czech & Slovak Edition

 

FlashArt Czech & Slovak Edition, April-August 2012

Keď som pred rokmi videl fotografiu Viktora Freša (1974) s nápisom na čele Som zakomplexovaný kokot, mal som zmiešané pocity pravdepodobne ako väčšina viac  - menej zainteresovaných. Považoval som to za akýsi výkrik do tmy s pochybným posolstvom. Na druhej strane sa musím priznať, že som z Frešove umenie vtedy poznal matne a v pamäti som mal len ďalší podobný výkrik – Ja nemám rád Juraja Dudáša 2004. A práve v tom je istý problém. Izolované čítanie Frešových prác, prirodzené odmietnutie provokatívneho vulgarizmu, či mediálny šum vytvorený často samotným autorom, tvorí klzkú plochu po ktorej možno ľahko skĺznuť k zjednodušujúcim interpretáciám (napr. naposledyegocentrická neohrabanosť u A. Hrabušický. Tichá dohoda. In. Jazdec, č. 4, 2011, s. 5.) .

V prvom rade si je totiž potrebné uvedomiť, že za posledných desať rokov Viktor Frešo vytvoril sedem výtvarných projektov, desiatky sôch, objektových inštalácií a obrazov vystavených na dvadsiatich samostatných a vyše stopäťdesiatich skupinových výstavách od Bangkoku po Rimavskú Sobotu a v neposlednom rade bolo publikovaných množstvo odborných textov od slovenských i českých výtvarných teoretikov. Týmto výpočtom nechcem nikomu uprieť právo zhrnúť Frešovu tvorbu do jednej vety, osobne si však dovolím o objektivite podobných hodnotení pochybovať.

Na tomto mieste sa pokúsim upozorniť len na niektoré z Frešových projektov, ktoré považujem za najpozoruhodnejšie. Mohli by sme nadviazať už na spomínané Writings, ku ktorým patria predovšetkým nápisové inštalácie z roku 2005 s názvom Čo mi pomohlo keď. Drsná sebaočisťujúca a najmä intímna spoveď, oprostená od patetizmu a literárneho sentimentu, oslovuje diváka autentickým jazykom. Samozrejme toto, podobne ako neskoršie práce (Veľkú piču viete o politike 2006; Ďakujem Bohu, že môžem vystavovať na Prague Biennale 3 2007, Bol som tu 2007), už nie je žiadna mierne parodická konceptuálna poézia. Je to umenie, ktoré narába rečou ulice, jeho výrazovým prostriedkom je priamočiare nekompromisné gesto a jeho sémantický presah sa zaiste nachádza mimo sféru dejín umenia, ako tomu bolo často v období postmoderných konceptov. Frešove texty sa dotýkajú skôr sociológie umenia, resp. vzťahov vo vnútri umeleckej komunity. Atakujú vžité predstavy o umelcovi ako o v zásade liberálnej, korektnej a mierumilovnej bytosti pohybujúcej sa kdesi vo vyšších spoločenských úrovniach.

K ďalším, z hľadiska spoločenských noriem dnešnej západnej spoločnosti, provokatívnym dielam patria digitálne tlače z cyklu Work with model2008, kde Frešo radikálne paroduje a hyperbolizuje svet modelingu - jednu s posledným bášt tradičného sexizmu. Žena – modelka, s telesnou krásou ako hlavným pracovným nástrojom, sa tu stáva obeťou umelcovho machistického gesta, odhaľujúc primitívne percepčné stereotypy, ktoré neprekryli ani desaťročia genderovej osvety.

Mediálne najznámejším a už viac krát recenzovaným Frešovym cyklom bola séria fotografií Who is the king? 2006, kedy sa autor nechal fotografovať známymi osobnosťami zo Slovenska a Čiech. Snáď najvýraznejšie významové presahy tejto série smerujú k otázkam spochybnenia autorstva, resp. jeho reverzibilita. V rámci bežnej diváckej obce totiž ešte stále nie je celkom akceptovateľná premisa, že autorom je ten kto dielo vymyslí a je vcelku jedno kto odvedie manuálnu prácu, resp. stlačí spúšť, i keď je to v tomto prípade celebrita.

Nezanedbateľná časť produkcie Viktora Freša spadá do oblasti tvorby v rámci rôznych umeleckých zoskupení. S pohľadu percepcie osobnosti autora ide o paradoxnú črtu, keď je na jednej strane často označovaný za prehnane egocentrického, ale na druhej strane jeho viacnásobné účinkovanie v skupinách, či spoločných projektoch s umelcami  - Fifty-fity group s Ondřejom Brodym, Egoart s Lukášom Haruštiakom, Kunst – fuBinderfresh s Erikom Binderom, či naposledy s Júliusom Kollerom – svedčia o jeho schopnosti byť dobrým skupinovým hráčom a tak opäť relativizujú jeho často paušalizujúce hodnotenia. Najmä v dodnes živom, prevažne maliarskom, projekte Bindrefresh sa podarilo vzájomným preberaním, citovaním, či parafrázovaním autorskej ikonografie dosiahnuť neľahký cieľ výrazovej jednoty obrazu.

Jednoduchosť a pankáčsky prejav charakterizujú aj Frešove sochy a maľby. Možno ich vnímať aj ako komentáre k základným esenciám abstraktnej maľby, objektovej inštalácie, sochy či najnovšie aj architektúry. Týkajú sa dôležitých otázok samotného zmyslu súčasného výtvarného umenia, jeho schopnosti niesť, napriek formálnym stereotypom a ohromnej produkcii, ešte významové posolstvá. Tieto jehotradičné výtvarné diela sú nastaveným zrkadlom umeniu, ktoré stratilo svoj estetický kánon, bez odvahy ho znovu (pre)formulovať a súčasne vyčerpalo interpretačné možnosti rôznych zjednodušujúcich post axióm, nachádzajúc sa tak na zatiaľ nepomenovanom teritóriu. Ukážkou jednej z ciest skrze toto územie je Frešova posledná výstava v Košiciach s názvom Connection (VSG, kurátorka Z. Pacáková). Frešove práce, ktoré často môžeme vidieť ako solitéry v rámci kolektívnych výstav, získali na výrazovej sile spojením do precíznej galerijnej inštalácie. Disciplína výtvarnej postprodukcie (už dávno nestačí dielo vytvoriť, je potrebné vedieť ho aj prezentovať) tak nielen v tejto podobe, vystupuje ako pevná súčasť Frešovej umeleckej stratégie, ktorú by hádam mohol už aj vyučovať. Jedno z najvýraznejších diel košickej výstavy - monumentálna maľba priamo na galerijnú stenu, doplnená zarámovanou fotografiou (Konečne pekná kurátorka 2012), v sebe spája dve pozoruhodné témy. Jednou z nich je opäť machizmus, avšak už v miernejšej podobe – druhou zas kacírska otázka – do akej miery môže byť súčasné umenie pekné?

Na záver si dovolím byť nanajvýš subjektívny. Názorová blízkosť, ktorú cítim, zdá sa súvisí s generačnou zhodou (1974), kedy si v deväťdesiatych mnohí z tejto generácie prešli mokrou štvrťou ranného kapitalizmu, ktorá spochybnila životaschopnosť našich tradičných stredostavovských hodnôt, morálky a idealizmu. Na druhej strane, kto túto prechádzku so šťastím prežil, získal (pravdaže nie zadarmo) istý druh vitality, viery a sebavedomia. Aj preto pre mňa Frešova tvorba reprezentuje stanoviská ktorým rozumiem, ba dokážem sa s nimi aj stotožniť a osobne im verím. Okrem iného, totiž verím aj v permanentnú potrebu radikálneho umeleckého gesta, verím že umenie má spochybňovať a zároveň nazývať veci pravým menom, verím vypointovanej irónii - teda, že Havel je svätý, ale rovnako verím v zatratenú premisu art is nice a samozrejme, v sublimný machizmus.

Peter Tajkov

Viktor Frešo - POP MOP

Viktor Frešo sa predstavuje pomerne veľkorysou prehliadkou svojej tvorby na pôde Výstavnej siene SOGA a Kressling Gallery. Autor už mnoho rokov úspešne presadzuje svoje autorské stratégie pri rozmanitých individuálnych výstupoch a aktivitách, na kolektívnych výstavách alternatívnejšieho, ale dokonca aj seriózneho rázu. Za svoje aktivity bol minulý rok dokonca vybraný medzi finalistov Ceny Oskára Čepana, aj keď s odôvodnením, že to má byť chápané ako výzva, či akási skúška, aby potvrdil svoje kvality a obhájil svoju, podľa poroty vraj neštandardnú tvorbu, zameranú predovšetkým na efekt. Toto zdôvodnenie však bežných divákov a konzumentov tlačových správ o finále ceny iste nezaujímalo, ani sa k nim nemuselo dostať, takže porota definitívne svojím výberom potvrdila status Freša ako významného mladého výtvarníka a tým teda zhodnotila význam jeho tvorby. Viktor Frešo sa následne na výstave predviedol typickým gestom, spochybňujúcicm vážnosť galérie ako kamennej inštitúcie, smejúc sa radostne celej tej každoročnej hre o cenu, od ktorej je on v podstate nezávislý, napriek tomu, že tak trochu, ako každý umelec vie, že hry spojené s všeobecnou akceptáciou potrebuje pre dosiahnutie vážnosti. Ďalším podobným posvätením na slovenskej scéne je prirodzene aj výstava na pôde významnej aukčnej spoločnosti. Výstava, samozrejme, predajná, potvrdí kvalitu a aj cenu diel.1

Viktor Frešo sa prezentuje najnovšími maľbami (mopom) a objektami – sochami („tomuto hovorím socha“ V.F.). Maľba, ak by nebola od Freša, by možno zapadla v záplave dnešnej abstraktnej mladej maľby, ale Frešovi nemožno uprieť ďaleko silnejšiu expresivitu ako je prítomná v prevažnej väčšine podobných diel. Keďže Frešo je naozaj značka, aj takáto trocha monotónna gestická maľba získava svoj diel pozornosti. Na prvý pohľad dokáže pritiahnuť, ale použité gestá sa príliž opakujú. Silnou stránkou autora sú práve objekty. Ukazujú, že autor uvažuje v priestore a o priestore, s ľahkosťou si privlastňuje rôzne prvky reality. Z nich vytvára absurdné objekty, ktoré si pohrávajú s divákovým vnímaním a sú naozaj vtipné. Autor použije všetko, čo je možné – baliaci papier či plávajúcu podlahu – zarámovaním, zásahom papiera sa stáva umeleckým dielom. Frešo sa tak trocha vysmieva nielen slovenskému konceptu, ale aj možnému kupcovi diela.

Nedôsledné je, že autor sa spočiatku rád prezentoval ako alternatívny, konceptuálny umelec, tvoriaci efemérne diela, šité na mieru galerijným priestorom – napríklad sprejovanie po stenách galérie, akcie v rámci vlastnej dvojčlennej skupiny Ego-artu a pod. Lenže v priebehu posledných rokov sa zrazu ukazuje, že vie aj maľovať (napr. pop-artové rastliny) a tvoriť rozmanité objekty, sochy, reliéfy, skrátka všetko. Všetko to, čo je uchopiteľné a dá sa to predať. Autor týmto trochu spochybňuje svoj status výtvarníka nad vecou. Aj na tejto výstave si každý príde na svoje – maľby aj objekty sú všetkých veľkostí a teda rôznych cien, takže je možné si vybrať, malé či veľké (diela a ceny). Ak by niekoho nudilo príliž intelektuálne umenie (maľba a socha), má Frešo po ruke aj pár “umeleckých” aktov – fotografií, aj tu si každý príde na svoje podľa svojho naturelu. Zostáva otázkou, či táto vedomá predajnosť a prispôsobivosť realite trhu je koncept a Frešo je teda výnimočný mladý konceptuálny umelec, alebo je to skrátka len drzá vypočítavosť. Na druhej strane treba oceniť, že si ako autor v dnešnej dobe dokázal vybudovať nespochybniteľný imidž, ktorý všetci napriek istým výhradám akceptujú.

Sabina Jankovičová