Texts

Conceptual Hobby

04.04.2013 - Conceptual Hobby, Gallery JAMA: Ostrava

Nehledě na to, že v Ostravě své práce vystavujevůbec poprvé, je Viktor Frešo v Česku dobře znám již oddob svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze.Nejvýraznější doménou jeho tvorby poslední doby jepředevším výrazná postprodukce, která nám umožňuje čístv jeho dílech více významových vrstev, jež fungují jakopostupující triáda od prvotního formálního přečtení díla,přes rozpoznání silného humorného aspektu hraničícíhos jakýmsi afektem až mnohdy k jistému zneklidnění. Donových kontextů tak převádí především témata náboženství,symbolů popkultury nebo machismu, vlastního ega a zároveňi katarze, která spolu také často navzájem kombinuje.Výrazná materiálovost, ale především jejich naprostopřesná konstrukce a až luxusní vycizelovanost jsoujakousi antinomií k vlastnímu subverznímu obsahu, ježzprostředkovávají.
To vše je shrnuto již v ústředním díle výstavy, jímžje byzantská ikona – Mother and Child 07 (2013) - vloženádomohutnéhodřevěnéhookladu,symboluhudebníhoprůmyslu, typické bedny na aparatury. Tato Nikopoia,Panna Maria Vítězná, v Byzanci obvykle nošená na čelevojenského tažení, ve spojení s kytarou vytvořenou opětpomocí aparaturní bedničky a uříznutého hmatníku (S32,2013), jež je vyzdobena florálním ornamentem odkazujícímk výtvarné řeči křesťanského umění, vzájemně ironizujípodobnou úlohu těchto dvou institucí, které stejnýmzpůsobem a stejnou silou shromažďují masy lidí, ať už jdeo kostely či obrovské haly.
Autorovou niternější polohou je na stříbrné foliinasprejovaný obraz kosočtverce, symbolu machismu, kterýje dále stupňován typickým výrazným podpisem, jakýmsisymbolem vlastního ega a sebezahledění. Kosočtverec-symbol v kombinaci s mongoloidní hlavou (Mongi, 2012),která je ztělesněním autorovy obsese a zároveň je dovlastníhonitrazahleděnýmkryptoportrétem,společněvytvářejí vzájemný katarzní vztah.
Různépozicevnímáníprvníhoporevolučníhočeskoslovenského prezidenta Václava Havla představují třiserigrafie z rozsáhlého cyklu Metamorfózy Václava Havla
vytvořenéz oficiálnífotografie,cobyprezidentaČeskoslovenské socialistické republiky se svatozářemi, ato červenou, duhovou a zlatou. Tyto nymby symbolizujíjeho pozice de facto dalšího komunistického prezidenta,nekonformníhostátníkaaumělceasakralizovanéhosymbolu, jak Frešo říká největší české celebrity.
PrvníostravskávýstavaViktoraFrešahledásouvislostiv zdánlivěneslučitelnýchnebovelmivzdálených tématech, která převádí do vtipných kontextů anabízí velké množství vlastních konotací.

Jakub Král

A nynčko, lidičky, několik slov ze strany zřizovatele galerie Jáma 10 v pozici diváka. Kurátor výstavky Jakub Král , který vše vlastně zosnoval, je kunsthistorik, a hezky to tu popsal v té své hatmatilce. Dokonce Viktor Frešo, jako ostatně většina slovenských umělců, je  dosti sofistikovaný a taky nám své věci při komentované prohlídce zevrubně vysvětlil. Ale co bylo na výstavě nejlepší, vystavené věci hovoří samy za sebe. A to téměř ke každému. Což je fajn, blbec i intelektuál si smlsnou oba, a ani se u toho nepoperou. Vezmu to rychlopopisem z pohledu  takříkajíc přes výlohu. Napravo na zdi visí obraz na němž je kosočtverec s čárkou, známe ho z veřejných záchodků, pod tím podpis Frešo! Maximální účinek, lapidární vyjádření. Blbec a intelektuál radostně zavětří. A pod tím , na soklu, Velká růžová hlava s obličejíkem smrštěným dovnitř. Hle, autor sám ! Jak  pravil, má takových autoportrétů více, cítí se v mnoha ohledech naddimenzovaný, tak proto takto. OK, to berem. Pak tam už na té straně nic není, točíme se o 180 stupňů, míjíme na centrální zdi zavěšený dekl , jako od mixážního pultu, uprostřed je zapuštěná ikona. Aby se jí nic nestalo? Je to jistě cenný artefakt. Z Číny? Nikoliv, z Ruska ! Tak praví autor. Nejhezčí kousek, shodnou se pozorovatelé. To by si mohl i někdo koupit.  Bratru za 5 000.- EUR, nebo tak nějak. Fíha ! Ohromeni málem zakopneme o menší bedýnku (asi tak na pětiwattový kytarový zesilovač) a opravdu- trčí z ní kytarový krček. Ale cenou to jistě není žádný skrček. Tak bacha! Na další zdi visí obraz hybridního typu-dekl, polepen metalovou fólií, na něm , dosti z osy, zažloutlý výjev z natáčení Jánošíka nebo nějakého jiného slovenského velkofilmu (čmajznutej ze zdi filmového studia Koliba v Blavě). Jde vlastně o restituci, neboť Frešo nejstarší byl jedním z otců zakladatelů slovenského filmu. Jdeme dál...

A finále je v posledním výklenku galerie: diagonálně na zemi stojí a padá hmotný superdekl (ze dvou deklů slepených montážní pěnou), zdánlivě chatrně podepřený šlauškem, který je opřen o deklík , ležící na zemi. Čiré DADA ! Pisoár R. Mutta by zbledl závistí. A teď ještě uvidíte  poslední dvě věci a jdeme domů. Napravo na zdi visí bedýnka, proporčně jako tělo kytary (aha, od toho krčku) a od ní , jako výtrysk vyráží nasprejovaná černá tlustá čára, oválně se stáčí pod sebe a vrací se směle domů do bedýnky. Velice expresivní ! Otáčím se opět jako holub na báni a vidím poslední kousek. Triptych ( v tomto případě, ale autor vystavil jen tři z šedesáti tisků) s oficiálním portrétem posledního československého prezidenta Václava Havla opatřeného slušivou streetartovou svatozáří. Blbec i intelektuál ve mně ejakulují (obrazně,proboha!). Byť zase nejde o politické umění, spíševá o zemrlou popartovou ikonu, dle autorova výkladu.

Musím konstatovat, a v tom má Frešova výstava štávu, že jde o politikum, i kdyby to nebyl záměr. Vystihuje naprosto přesně ducha doby, a provokuje i lebedí temnějším stránkám diváka, ať je to kdokoli. Viktor Frešo touto výstavou i svou účastí na sympoziu Smalt Art patří k událostem ostravské výstavní sezóny.

Jiří Surůvka

Viktor Frešo

FlashArt Czech & Slovak Edition, April-August 2012

Keď som pred rokmi videl fotografiu Viktora Freša (1974) s nápisom na čele Som zakomplexovaný kokot, mal som zmiešané pocity pravdepodobne ako väčšina viac  - menej zainteresovaných. Považoval som to za akýsi výkrik do tmy s pochybným posolstvom. Na druhej strane sa musím priznať, že som z Frešove umenie vtedy poznal matne a v pamäti som mal len ďalší podobný výkrik – Ja nemám rád Juraja Dudáša 2004. A práve v tom je istý problém. Izolované čítanie Frešových prác, prirodzené odmietnutie provokatívneho vulgarizmu, či mediálny šum vytvorený často samotným autorom, tvorí klzkú plochu po ktorej možno ľahko skĺznuť k zjednodušujúcim interpretáciám (napr. naposledy egocentrická neohrabanosť u A. Hrabušický. Tichá dohoda. In. Jazdec, č. 4, 2011, s. 5.) .

V prvom rade si je totiž potrebné uvedomiť, že za posledných desať rokov Viktor Frešo vytvoril sedem výtvarných projektov, desiatky sôch, objektových inštalácií a obrazov vystavených na dvadsiatich samostatných a vyše stopäťdesiatich skupinových výstavách od Bangkoku po Rimavskú Sobotu a v neposlednom rade bolo publikovaných množstvo odborných textov od slovenských i českých výtvarných teoretikov. Týmto výpočtom nechcem nikomu uprieť právo zhrnúť Frešovu tvorbu do jednej vety, osobne si však dovolím o objektivite podobných hodnotení pochybovať.

Na tomto mieste sa pokúsim upozorniť len na niektoré z Frešových projektov, ktoré považujem za najpozoruhodnejšie. Mohli by sme nadviazať už na spomínané Writings, ku ktorým patria predovšetkým nápisové inštalácie z roku 2005 s názvom Čo mi pomohlo keď. Drsná sebaočisťujúca a najmä intímna spoveď, oprostená od patetizmu a literárneho sentimentu, oslovuje diváka autentickým jazykom. Samozrejme toto, podobne ako neskoršie práce (Veľkú piču viete o politike 2006; Ďakujem Bohu, že môžem vystavovať na Prague Biennale 3 2007, Bol som tu 2007), už nie je žiadna mierne parodická konceptuálna poézia. Je to umenie, ktoré narába rečou ulice, jeho výrazovým prostriedkom je priamočiare nekompromisné gesto a jeho sémantický presah sa zaiste nachádza mimo sféru dejín umenia, ako tomu bolo často v období postmoderných konceptov. Frešove texty sa dotýkajú skôr sociológie umenia, resp. vzťahov vo vnútri umeleckej komunity. Atakujú vžité predstavy o umelcovi ako o v zásade liberálnej, korektnej a mierumilovnej bytosti pohybujúcej sa kdesi vo vyšších spoločenských úrovniach.

K ďalším, z hľadiska spoločenských noriem dnešnej západnej spoločnosti, provokatívnym dielam patria digitálne tlače z cyklu Work with model 2008, kde Frešo radikálne paroduje a hyperbolizuje svet modelingu - jednu s posledným bášt tradičného sexizmu. Žena – modelka, s telesnou krásou ako hlavným pracovným nástrojom, sa tu stáva obeťou umelcovho machistického gesta, odhaľujúc primitívne percepčné stereotypy, ktoré neprekryli ani desaťročia genderovej osvety.

Mediálne najznámejším a už viac krát recenzovaným Frešovym cyklom bola séria fotografií Who is the king? 2006, kedy sa autor nechal fotografovať známymi osobnosťami zo Slovenska a Čiech. Snáď najvýraznejšie významové presahy tejto série smerujú k otázkam spochybnenia autorstva, resp. jeho reverzibilita. V rámci bežnej diváckej obce totiž ešte stále nie je celkom akceptovateľná premisa, že autorom je ten kto dielo vymyslí a je vcelku jedno kto odvedie manuálnu prácu, resp. stlačí spúšť, i keď je to v tomto prípade celebrita.

Nezanedbateľná časť produkcie Viktora Freša spadá do oblasti tvorby v rámci rôznych umeleckých zoskupení. S pohľadu percepcie osobnosti autora ide o paradoxnú črtu, keď je na jednej strane často označovaný za prehnane egocentrického, ale na druhej strane jeho viacnásobné účinkovanie v skupinách, či spoločných projektoch s umelcami  - Fifty-fity group s Ondřejom Brodym, Egoart s Lukášom Haruštiakom, Kunst – fu a Binderfresh s Erikom Binderom, či naposledy s Júliusom Kollerom – svedčia o jeho schopnosti byť dobrým skupinovým hráčom a tak opäť relativizujú jeho často paušalizujúce hodnotenia. Najmä v dodnes živom, prevažne maliarskom, projekte Bindrefresh sa podarilo vzájomným preberaním, citovaním, či parafrázovaním autorskej ikonografie dosiahnuť neľahký cieľ výrazovej jednoty obrazu.

Jednoduchosť a pankáčsky prejav charakterizujú aj Frešove sochy a maľby. Možno ich vnímať aj ako komentáre k základným esenciám abstraktnej maľby, objektovej inštalácie, sochy či najnovšie aj architektúry. Týkajú sa dôležitých otázok samotného zmyslu súčasného výtvarného umenia, jeho schopnosti niesť, napriek formálnym stereotypom a ohromnej produkcii, ešte významové posolstvá. Tieto jeho tradičné výtvarné diela sú nastaveným zrkadlom umeniu, ktoré stratilo svoj estetický kánon, bez odvahy ho znovu (pre)formulovať a súčasne vyčerpalo interpretačné možnosti rôznych zjednodušujúcich post axióm, nachádzajúc sa tak na zatiaľ nepomenovanom teritóriu. Ukážkou jednej z ciest skrze toto územie je Frešova posledná výstava v Košiciach s názvom Connection (VSG, kurátorka Z. Pacáková). Frešove práce, ktoré často môžeme vidieť ako solitéry v rámci kolektívnych výstav, získali na výrazovej sile spojením do precíznej galerijnej inštalácie. Disciplína výtvarnej postprodukcie (už dávno nestačí dielo vytvoriť, je potrebné vedieť ho aj prezentovať) tak nielen v tejto podobe, vystupuje ako pevná súčasť Frešovej umeleckej stratégie, ktorú by hádam mohol už aj vyučovať. Jedno z najvýraznejších diel košickej výstavy - monumentálna maľba priamo na galerijnú stenu, doplnená zarámovanou fotografiou (Konečne pekná kurátorka 2012), v sebe spája dve pozoruhodné témy. Jednou z nich je opäť machizmus, avšak už v miernejšej podobe – druhou zas kacírska otázka – do akej miery môže byť súčasné umenie pekné ?

Na záver si dovolím byť nanajvýš subjektívny. Názorová blízkosť, ktorú cítim, zdá sa súvisí s generačnou zhodou (1974), kedy si v deväťdesiatych mnohí z tejto generácie prešli mokrou štvrťou ranného kapitalizmu, ktorá spochybnila životaschopnosť našich tradičných stredostavovských hodnôt, morálky a idealizmu. Na druhej strane, kto túto prechádzku so šťastím prežil, získal (pravdaže nie zadarmo) istý druh vitality, viery a sebavedomia. Aj preto pre mňa Frešova tvorba reprezentuje stanoviská ktorým rozumiem, ba dokážem sa s nimi aj stotožniť a osobne im verím. Okrem iného, totiž verím aj v permanentnú potrebu radikálneho umeleckého gesta, verím že umenie má spochybňovať a zároveň nazývať veci pravým menom, verím vypointovanej irónii - teda, že Havel je svätý, ale rovnako verím v zatratenú premisu art is nice a samozrejme, v sublimný machizmus.

Peter Tajkov

Viktor Frešo: Eastern Connector

Viktor Frešo: Eastern Connector, East Slovak Gallery: Košice, 7.01.2012

Thanks to his academic activities in Vladimír Skrepl and Michal Bielický´s studios, during a timeof widespread postproduction, Viktor Frešo, a young, Slovak artist known in Prague, represents avaluable exception. Though his highly professional postproduction dominates, his artwork is basedon far broader context of strategies and meanings than the norm. The basic theme of Viktor Frešo´smovement on the art scene is studying his common etymological and narrative qualities, searchingfor its sense, its auracity and sparklingly initial creative substances; only then he is interested in thestrategy of his own production. In this sense Frešo is a romantic artist. With respect to his restlesscharacter and exclusive talent, Frešo perceives his presentations as events sui generis, as gesturesthat have their exquisite aesthetic canon and meaning. However, his presentations are mainlyevents, actions or performances. The firmly arranged exhibition with perfectly polished objectsis also an active and variable event, or rather an incentive to be perceived. At a certain point, theexhibition is a stoppage of creative production. From this point media and “material” scales Frešo´sartwork, where the mental and potential motor activity is visible and logically unfolded. Frešo´swork tell stories or they count on them. We can imagine what has happened before and during theartwork ‘s origin. The events regarding the artwork also develop after their creation and exhibition.Frešo keeps everything in mind; art is part of the life game.

Frešo´s artwork is usually funny, with a punch line, despite their variable potentiality exactlyconstructed. Frešo also confidently works in the sphere of postproduction, though he becamefamous for his objects equipped with various wheels that allowed him to release a playful,nonsensical artistic expression while simultaneously attacking borders of constructive and conceptualwork. As an ideal example, the title work at Prague´s exhibition is Václav Havel´s official presidentialphotograph with a halo. More or less he works and deals with a polysemy. By referring to Havel,Frešo presents a multifaceted, personal reaction on both Havel person, at the time when hewas a Czechoslovak politician, and the social connotations related to him – including artisticembalmment. In this connection, I mention that in Prague´s National theatre, just shortly afterHavel’s death, a rather badly done bronze bust of the well-known playwright and statesman wassituated; surrounded by the greatest Czech personalities. The legend under the photography isalso worth mentioning because it reads “President of the Czechoslovak Socialistic Republic“ and ofcourse Frešo´s striking “signature“. Light provocation is a decoration present in art since the time ofromanticism; it is natural, gentle, necessary and prolific – even in the case of Frešo´s visual activity.

Martin Dostál

Viktor Frešo: Connection

Viktor Freso:  CONNECTION, East Slovak Gallery: Košice, 7.01.2012

"There must be a void in the beginning to start a painting." Pierre Bonnard

A one-man show of Viktor Frešo, visual artist, musician and ego-artist, represents his brand new works. The exhibition presents a collection of compositions, statues, constellations, assemblages and sets directly following the artist´s sculptural objects that ranked him among the leading Slovak and Central European artists. Viktor continues in connecting material, form, colour and volume, and plays with the antonyms of resistance and fragility. The artist erases basic contours of material that is being gradually uncovered and “dressed” in completely new forms, thus receiving a new identity. The artist´s creative approach can be aptly characterised by a Japanese concept of “miegakure”, which includes two antonyms: “hide” and “reveal”. With their fragility and dominance, at first sight ready-made objects hold the certain type of both the absence and the present.
The Connection interconnects different media, approaches and forms that seem to be mutually independent. They represent a kind of an absurd parallel to “3 in 1” (CD, DVD, T-shirt and sticker as a bonus) musical production packages. The connection, however, is not definitive, as individual forms continue to develop and react in interconnection with intelligence, poetry and humour. This is a sort of Schwittersian accumulation of material and void that subsequently creates different spatial architectures – connections. Pure, at first sight simple, spontaneous and rough interventions – gestures (situate, bend down, put, attach, move, cut off) create plasticity of surfaces and visual poetry. Individual juxtapositions of objects redefine reality just to change it later.

Zuzana Pacáková

Zuzana Pacáková

Something About ART

http://galerie-tic.cz/autor/viktor-freso/

Viktor Frešo – současný koncept mezi reflexí a sebereflexí, mezi vážností a ironií Viktor Frešo : Something About Art Galerie U dobrého pastýře, Brno 8. září 2010 - 13. října 2010 Jsem skutečně rád, že mohu v Brně představit Viktora Frescha, dalšího z oněch skutečně závažných umělců mladé generace, kteří nově přehodnocují konceptuální zkušenosti a tak reflektují novou, dobově jasně zakotvenou problematiku. Někteří z jeho podobně uvažujících vrstevníků jsou analytičtější, to zase krásně vidíme třeba u Evžena Šimery či Marka Kvetána, Jiřího Thýna či Jiřího Skály (předcházeli je především Jiří Kovanda a Jan Šerých). Ti všichni ve své aktuální tvorbě objevili nejrůznější způsoby u nás dosud nevídané sebereflexe média i (zdánlivě) striktnější vymezení svých konceptů … F. koncepty jsou samozřejmě také vždy přesně vymezené, ale mnohem různorodější, zabírají širší škálu problémů, což umožňuje mnohem častějším střídáním všech použitelných médií, včetně těch v našem prostředí méně tradičních, především nápisů psaných v galérii nebo v přesně zvoleném exteriéru. Navíc se někdy dotýkají – obdivuhodně cíleně – hlouběji některých společenských reálií u nás - míněno na území celého Československa - a nejvíc tematizují roli umělce v této drsné době … Nejjasněji jsem si to uvědomil u jeho série Who is the King ? On, vyhlížející jako úspěšný mladý muž, hledá způsoby, jak se dostat ke „slavným lidem“ a nechá se jimi vyfotografovat. Jména autorů, přesně uvedených u každé fotografie, rozehrávají právě ambivalenci toho, kdo je kdo. Mimochodem, jediný Milan Knížák reflektoval autora v jeho fyzické podobě, protože oni dva jsou u nás „největší umělci“- tak ho „srovnal“, „uříznul“ mu většinu hlavy … Július Koller ho vyfotografoval s vlastním konceptem, ovšem ta skutečná masově chápaná „kulturní elita“ se tam uplatnila v celé škále … Václav Havel i jeho žena jistě stále mají nějaký důvod být akceptováni, ale co ten pokleslý bavič Bolek Polívka ? A V. F. sestupuje stále níž, takže ho rádi vyfotografují i Helenka Vondráčková a Karel Gott, tady rád cituju nedávná slova Rudolfa Fily, „jenž skutečně geniálně spojil maximum kýče hudebního a výtvarného“ … Celek je skutečně fascinující reflexí absolutní ztráty povědomí hodnot v naší společnosti ! Tak přesně funguje svět médií, jež nás otupí a zblbnou docela … A jak je tomu ve světě umění ?

Zase mne kromě českého konceptuálního, slovenského postkonceptuálního a Getuliem Alvianim vybraného geometrického „oddělení“ na Politiho „antiknížákovském“ PRAGUE BIENNALE 3 v roce 2007 nejvíc nadchl F., tedy také vlastně „domácí umělec“ ! Na velkou stěnu na konci haly napsal : ĎAKUJEM BOHU, ŽE MOŽEM VYSTAVOVAŤ NA PRAGUE BIENNALE 3 a pod tím velké VIKTOR FREŠO ! To už je vlastně nerozdělitelný amalgam vážnosti, ironie, sebeironie a vhledem k povaze exponátu i provokace volbou média, protože jinak tam převažovaly tradiční nevalné malby všech názorových denominací … Naše publikum, a to „odborné“ dvojnásob, ovšem nevzalo na vědomí nástup celé kategorie textového umění, i když se odehrál již na samém počátku šedesátých let – proto alespoň jeden příklad pionýrský, Ben, zakladatel Ecole de Nice a dodnes aktivní účastník hnutí Fluxus … Takže pochopitelně i samo „textové umění“ má již padesátiletou historii, na počátku ještě někdy s trochu estetizovanou formou – takže chce-li V. F. být originální, musí se logicky maximálně přiblížit dnešnímu nearticifiálnímu způsobu psaní ! A potom může tohoto svého „jazyka psaní“ užívat pro další realizace, třeba ty, v nichž tematizoval svou přítomnost BOL SOM TU / VIKTOR FREŠO O6. Když tak učinil v kontextu výstavy, učinil tuto elementární, ale vlastně zároveň klíčovou informaci, dílem in situ … A potom mohl rozvinout celou škálu variant svých zápisů identického významu v různých jazycích na nejrůznějších místech, kam se (zatím ?) dostal. A řadě ryze textových prací zase jinak, sémanticky, dominuje podle mne soubor Autoportrétů, textových obrazů, v nichž naprosto pravdivě popisuje, co mu pomohlo v různých krizových situacích, třeba KEĎ SI NEVERÍM A POCHYBUJEM O SVOJOM UMENÍ, TAK MI POMÁHÁ : , KEĎ MA OPUSTILA FRAJERKA, TAK MI POMOHLO : atd. atd. Jen dobové kulisy se změnily, ale opět umělec tematizuje osobní problémy každého umělce, které měly od počátku v konceptuálním umění své místo, jen je otevřenější, protože dnešní vnímání to umožňuje … Nebo ne, když je stále ještě mnohými považován za „problematického“ ? A možná ještě symptomatičtěji je osobní v textu, který by asi klidně mohla podepsat i řada našich přátel - ale on jej odreagoval textem přes celou místnost : SOM ¼ MAĎAR A SOM NA TO S ¾ HRDÝ / VIKTOR FREŠO O4 – to je ironická artikulace smutného faktu, zkoncentrovaného do jakéhosi konceptuálního paradoxu, jenž je problémem celého slovenského státu a většiny jeho obyvatel … A skutečně sám nevím, protože je to věcí dobového kontextu, jak velké pohoršení vlastně vyvolalo, když jsem roku 1969 (s vědomím, že se moje vizuální poezie na nějakou dobu stane i fotografickou) na úplně nahé tělo své partnerky napsal LOVE a okamžitě kde to šlo prezentoval, a jak velké pohoršení vyvolal umělcův půlakt (já měl akt kompletní ! ) vnadné blondýnky, na kterou napsal VYJEBAL MA VIKTOR FREŠO …Tak dalece se změnila jazyková a vůbec komunikační úroveň !

To, co jsme my měli za vulgarismy a váhali, zda je užít, se změnilo v běžné (dokonce v mé vlastní, byť opravdu in margine vznikající „tradičnější“ poezii …). A protože ryby stále smrdí od hlav, tato „příroda“ se nemění, jsou podobné výroky dnes přece běžné u samozvaných elit politických i ekonomických, všakže ? Ale prakticky zároveň začaly u V.F. vznikat intelektuálně nesmírně subtilní variace na jednotlivé fenomény z posledních dekád „vážného“ umění : a opět jedinečně balancuje mezi naprostou vážností a ironií. Tentokrát ponechejme stranou jeho hravou variaci na subjektivnost informelu v malbách mopem, kde je samozřejmě nová distanc také evidentní … Ale již v roce 2004 vznikl soubor Posledná minimalistická socha, v němž parafrázuje ten nejzákladnější možný geometrický útvar : kvádr či hranol, ovšem z nejrůznějších původně utilitárních materiálů. Je to evidentně reflexe jeho předcházejícího sochařského studia, potřeba posunout své myšlení i v tomto médiu …S odstupem tak alespoň reflektuje to, co u nás bylo vnímáno jako příliš radikální, pouze Juraj Bartusz (taky je mnohem více procentní Maďar !) a Stanislav Kolíbal se v adekvátní době k této problematice, každý úplně jinak, propracovali … V roce 2006 pak V.F. nově reflektoval zase jinou podobu minimalistického zásahu rozlitím láhve coca coly light, jež tvořila spolu s láhví a víčkem jeho velkou instalaci ve vídeňském Museumsquartieru, v roce 2007 na ni logicky navázal v podobě na zeď vystříkaného a na podlahu stékajícího barevného spreje : ČERVENÝ FREŠO ZEŽRAL VŠETKO, a v roce 2008 pak ČERNÝ FREŠO ZEŽRAL VŠETKO (tady dokonce barva stékala v jediné linii). Ovšem v roce 2008 také vzniká umělcova skutečně nová, radikální reflexe obrazu jako média (či jako objektu, ten rozdíl je dřív nominálním problémem). A zase vše samozřejmě můžeme vnímat jako konceptuální zadání : zní PRÁCA S OBRAZOM. A V.F. potom obraz uprostřed hran křížem přetahuje gázou, jindy tři menší plátna spojuje bílou nebo hnědou lepicí páskou, doslova tedy „pracuje se samotným obrazem jako s objektem“ – a samozřejmě přesně v podobě jeho vlastního způsobu nové výtvarné komunikace, jakou jsme dosud s obrazem nezažili, možná i „trochu sochařsky“ a právě díky tomu pak vypovídá i o jeho danostem stejně jako o jeho kodifikovaných konvencích … V krajním případě třeba vyřízne co největší kus plátna a „objektově či sochařsky“ jej smotá na jeho okraj, jindy k němu připojí nahoře nějakou konvenční krajinu anebo jej třeba pouze přitluče dvěma hřebíky přímo na stěnu … Komplementárními k těmto rasantním zásahům jsou především mnohem subtilnější monochromní prošívání : možná bylo na počátku zaslechnuté úsloví, že ti malíři to musejí pečlivě vyšívat (u nějaké technologicky tradiční malby) : a on to potom „vzal doslova“, s ironií i sebeironií sobě vlastní tematizoval různé způsoby vyšívání : buď minimálně uprostřed plátna, kde vznikne zelený čtvereček, nebo naopak v každém rohu, takže se čtyři jeho zásahy stanou novým tématem celého plátna … Nebo u skutečně fascinujícího hravého paradoxu obšije postupně pravidelně všechny hrany od rohu k rohu po celém obrazu … A všechny tyto jeho operace jsou ovšem také skutečnou analýzou samotného obrazu, jejímž předobrazem byla konceptuálně podložená analytická či fundamentální malba, jež v letech sedmdesátých dominovala na internacionální scéně. Shodou okolností k ní měli velice blízko v sedmdesátých letech již beznadějně neoficiální bratislavští umělci, kteří teprve po politické změně u nás mohli vystoupit pod egidou Skupiny A – R (Klára Bočkayová, Milan Bočkay, Otis Laubert, Igor Minárik, Marián Mudroch atd. atd.). Generačně a tím i způsobem reflexe pochopitelně odlišní, ale v samé podstatě spříznění jsou s nimi mladší umělci, z nichž některé jsem již zmínil na začátku.

A V.F. je zde skutečně nezastupitelný … Postupně vznikaly v ateliéru V.F. série objektů, jen volně reflektujících minimal art a víc oscilující mezi vážností a stále subtilnější humornou distancí : Trenažéř nosiča aparatúry, 2000 : dřevená bedna, krychle, opatřená na každé stěně čtyřmi gumovými kolečky - teoreticky samozřejmě můžeme objektem pohybovat, ale funkci nemá žádnou, je to krásná parafráze funkčního objektu, kterou tak autor přenesl do autonomního světa umění. Podobně Pneumatika, 2008 : veliká pneumatika, která se nemůže pohybovat sama právě proto, že je opatřena dvěma páry malých koleček, na nichž se teprve může pohnout – jak krásný paradox i hravý důkaz, že umění je vždy neutilitární ! Snad největší je míra citování minimalistické formy, ale i jejího sémantického přehodnocení v instalaci NIE SI UŽ NÁHODOU STARÝ ?, 2007. To je kovová trubka, zabudovaná do průchodu k další místnosti v takové výšce, že skoro každý dospělý návštěvník se musel sehnout : zrovnatak odkaz k minimalistickým formám či body artu jako nová hra s návštěvníkem. Podobně je tomu i u díla TAK TOMU HOVORÍM SOCHA, 2007, čtyřmetrový dřevěný trám, zasazený do zdi galérie, který musíme obcházet (a myslet buď na minimalisty nebo dřív na autorovu ironizující hru s jazykem v obou názvech …). Po takových solitérech postupně přibývají ty nejnovější trojrozměrné realizace : Okno, 2008 – skutečné rozevřené okno, které se také může pohybovat pouze na čtyřech kolečkách, a tak je vyloučeno z obvyklého utilitárního užívání - a bylo tímto krásným duchampovským gestem samozřejmě přeneseno do světa umění. Jindy je ze čtyř spojených oken vytvořena klasická minimalistická forma – krychle, ovšem díky užitým objektům zase plná konotací, které minimalisté odmítali, takže se také plně stává součástí soudobého diskurzu s jejich uměním. A totéž v ještě subtilnější formě ? Třeba pro autora zhotovená lepicí páska o průměru 60 cm, která může spojit stěnu a prostor v novém vztahu … Nebo Komatexová platňa (kterou prozíravě spolu s Oknem již vystavuje Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze) : pružná deska z materiálu, který autor objevil … Brněnské výstavě vévodí Komatex 2, dvě desky, vzepřené proti sobě v prostoru a pouze jejich utažení mezi dva silné truhlářské spojníky (jinak slouží při slepování několika vrstev dřeva) na každé straně vytvořilo tuto subtilní artikulaci prostoru … Na výstavě vidíme i jejich další možné, trochu komplexnější uplatnění – tedy zase subtilní dialog s minimal artem, asi jediný u nás, protože F. pražští i bratislavští umělečtí kolegové a přátelé, kteří také dospěli k tomuto oproštění na zkoumání samotných daností média, pracují nejčastěji s charakteristikami obrazu, případně fotografie či textu. Jeho přínos je jedinečný v tom, že dokázal podobně adekvátně přehodnotit minimalistické velké formy – ale samozřejmě také texty v podobě, jakou jsme nepoznali. A jeho akce ? Dřív sólové, zase direktní a tedy mající provokovat samozřejmě především reflexi v mysli diváka. Hodit kámen oknem do galerie s přiloženým svým jménem, to již dnes můžeme vnímat jako novou estetickou hodnotu všech „užitých elementů“ - kamene, podpisu a především díry ve skle … Ale skutečná reflexe v mysli diváka by mohla znít i tak : je to jenom nové estetické poselství, tedy rozšiřování hranic umění, nebo je to v kontextu naší doby třeba naléhavý podnět k úvahám nad faktickým fungováním té nebo oné konkrétní instituce ? Vždyť V. F. sám „dal dohromady“ jednu z bratislavských privátních galerií … Takže mu asi opravdu „něco přebývá a něco chybí“, a protože je to především výborný umělec, artikuluje svůj podnět k reflexi radikálním uměleckým gestem, na jaká u nás většina institucí (ještě ?) není zvyklá ? Je to umělec, jenž již jako samozřejmou přijal postmoderní lekci, proto se jeho tvorba odvíjí v podobě zhmotnění různých problémových okruhů, které považuje za závažné on sám, se svou individuální odpovědností. A protože jeho tvorba je cenná a přínosná, ale také skutečně mnohovrstevná, představujeme v Brně ty realizace, jež nejvíce a také nejsubtilněji překontextovávají samotnou sféru tvůrčí umělecké praxe a jsou i podle umělcova názoru pro něj dnes nejaktuálnější podobou jeho usilování.

Jiří Valoch

...............

I’m really happy to be able to introduce Viktor Frešo – another one of truly important artists of the young generation who evaluates conceptual experience in a new way, hence reflecting new topics anchored in their new era. Frešo’s concepts are always exactly defined, but diverse, and encompass a wide range of problems. He achieves this by frequently changing all useable media, including those that are less traditional at our environment, such as writings in galleries or in carefully chosen exteriors. Sometimes, they even deeply touch – with admirable precision – some social conditions in our country, by country I mean Czechoslovakia, and they succeed in presenting an artist’s role in this harsh period as the subject matter... I realised this fact the most clearly with his series Who is the King? ⁽¹⁾ Viktor Frešo, looking as a successful young man, searches for ways how to get close to „celebrities“ and have his photo taken by them. Names of authors, given at each photograph, play with the ambivalence of „who is who“. By the way, only Milan Knížák reflected the author in his physical likeness, as these two are our „greatest artists“, he made Frešo smaller, he cut away most of his head... Július Koller photographed him with his own concept, but so-called „cultural elite“ admired by crowd was easily recognisable... And V.F. descends lower and lower, Helenka Vondráčková and Karel Gott photograph him happily. Here I like to quote recent words of Rudolf Filo: „he linked together the worst musical and artistic kitsch with a stroke of genius...“ The result is a fascinating reflection of absolute loss of the feeling for true values in our society! This is how media world works; media can make us completely dumb and insensitive... And what is the situation in the world of art? Again, besides Czech conceptual art, Slovak post-conceptual art, and the geometrical department selected by Getulio Alviani, Frešo was the artist who captivated us the most at Politi’s “anti- Knížák” PRAGUE BIENNALE 3 in 2007. So, actually, it was „our home artist“! He wrote on the big wall at the end of the exhibition hall: THANK YOU GOD THAT I CAN EXHIBIT AT PRAGUE BIENNALE 3 and added big VIKTOR FREŠO under it!⁽¹⁾ This really is an integral amalgam of seriousness, irony, self-irony, and, when the form of this exhibition piece is taken into account, also provocation in choosing this medium, as otherwise traditional, not very good paintings of all religious denominations prevailed there... But our viewers, especially the „experts“, ignored the start of the whole category of text art, even when it had taken place at the beginning of the sixties. Let me give you at least one pioneer example: Ben, founder of Ecole de Nice, still active member of the Fluxus movement... So, the text art itself has already had a 50-year history, its origins being of a slightly aestheticized form, hence if V.F. wants to be original, it’s logical that he has to emulate today’s non-artificial way of writing as much as possible! Then he can use his „writing language“ for other realizations, like those in his I WAS HERE :⁽¹⁾ series in which he treated his presence somewhere as a theme. When he did so within the exhibition context he made this elementary and, at the same time, key information into a work of art in situ... T hen he could develop the whole scale of various writings of the identical meaning in different languages at various places where he got to (up till now?). In my opinion, his pure text works are dominated in a different, semantic way by the series of Self-portraits, text pictures, where he very sincerely described what helped him in various critical situations, like WHEN I DON’T BELIEVE IN MYSELF AND HAVE DOUBTS ABOUT MY ART, THIS IS WHAT HELPS ME : ⁽¹⁾ , WHEN MY GIRLFRIEND LEFT ME, THIS IS WHAT HELPED ME : ⁽¹⁾ etc. Only background of the period we live in has changed but Viktor  Frešo made personal problems of every artist his topic, and these problems have always had its place in conceptual art, only today’s perception allows us to be more open about them… Or maybe not, as Frešo is still considered to be “problematic” by many? And maybe he was being even more personal in the text under which many of our friends could sign - his reaction written in the text spanning the entire room: I’M ¼ MAGYAR AND I’M ¾ PROUD OF THAT⁽¹⁾ – This is an ironical articulation of a sad fact concentrated into some type of conceptual paradox that is the problem of the whole Slovak state and majority of its citizens...

And I really couldn‘t tell, as it depends on the period, how big outrage I had evoked in 1969 (knowing that my visual poetry would become photographic as well) when I had written LOVE on the naked body of my partner and presented her everywhere and how big was the outrage following Frešo’s half-nude (mine was the complete nude) of a well endowed blonde on whose body he wrote VIKTOR FREŠO FUCKED ME⁽¹⁾ … This shows how much the language and communication level has changed! Words that were considered vulgar and used with some hesitation have become common (even in my own marginally created „more traditional“ poetry). A fish stinks from the head and our nature does not change, hence today self-proclaimed political and economic elite commonly uses similar words - am I not right? At the same time, V.F. began to create intellectually very subtle variations to different phenomena of last decades of „serious“ art: he brilliantly walks a tightrope between total seriousness and irony. Let me mention only briefly his playful variation to the subjectivity of Informel in painting done by a mop where a new distance is evident... Already in 2004, he created the set the last minimalist sculpture where he paraphrased the most basic geometrical shape: prism from various originally utilitarian materials. For certain, this was a reflection of his previous study of sculpture, a need to push forward his thinking in this medium as well... From a distance, he reflected something, which was perceived as being too radical... In 2006, Frešo reflected another form of minimalistic act by spilling a Coca Cola light bottle, which, then, together with the bottle and its cap, formed his big installation in Vienna Museum quartier. In 2007, this installation was logically followed by a colour paint sprayed onto the wall and let run to the floor:  RED FREŠO GOBBLED UP EVERYTHING⁽¹⁾ , and by BLACK FREŠO GOBBLED UP EVERYTHING ⁽¹⁾ in 2008 (here the paint ran in a single line).  In 2008, the artist created a completely new radical reflection of a picture as a medium (or as an object, this difference is a somewhat nominal problem). Of course, this can also be perceived as a conceptual task: under the title WORK WITH CANVAS. Frešo coiled gauze around a picture in a shape of cross, or he connected three small canvases by white or brown tape, he literally worked with the picture itself as with an object. Of course, he worked in his own way of new visual communication which had been unseen up till then; reminding us a bit of sculpting work. His way mirrors his own character as well as codified stereotypes... In extreme case, he cut off the biggest possible piece of canvas and rolled it to the edge „as an object or a sculpture“, or he joined it with a conventional landscape picture at its top edge or he hanged it to the wall by two nails...

These severe interventions are complemented by much subtler monochromatic needlework: maybe this work stemmed from a sentence heard somewhere sounding like „those painters must work carefully like when doing embroidery (in case of painting with some traditional technique)“. Maybe he took it „at face value“ and with irony and self-irony he’s known for he made various needlework techniques into separate themes: either minimalist needlework in the middle of a canvas where he made a small green square, or in every corner when four interventions became a new topic of the whole canvas... A really fascinating playful paradox consisted in his trimming of all edges of a canvas from one corner to the next... All these operations were a true analysis of the picture itself, the template of which was analytical and fundamental painting based on the concept that dominated the international art in the seventies. V.F. is really irreplaceable in this art form... In his studio, he created series of objects which reflected minimal art only in a loose way and oscillated between seriousness and more and more subtle humorous distance: Trainer of a loudspeaker system carrier,: ⁽¹⁾ a wooden box, cube, with four rubber wheels at each side – in theory this object can be moved but it does not have any function, it is a beautiful paraphrase of a functional object transferred by the author into the autonomous world of art. A similar case is Tyre: ⁽¹⁾ a large tyre that cannot move independently because it is fitted with two pairs of small wheels and only on these wheels it can move – this is a beautiful paradox and playful evidence that art is always non-utilitarian! The highest extent of minimalist form and its semantic re-evaluation can be found in the installation DON’T YOU THINK YOU’RE OLD?, 2007. It was a metal pipe inbuilt in the passage into the following room at such a height that every adult visitor had to bend his or her head, creating also a reference to minimalist form or to a body act as a new game with visitors. Similar can be said for the artwork SO, THIS I CALL SCULPTURE, 2007, four-metre long wooden beam embedded into the gallery wall which visitors had to bypass (and to think about minimalists or author’s ironic play with language in both titles...) After these solitaires, new three-dimensional pieces were gradually created: Window, 2008 – a real open window that could only move on four small wheels, being so excluded from its usual use, was transferred into the world of art by this beautiful Duchamp-like gesture. A classic minimalist form was created from four connected windows – the cube, full of connotations, rejected by minimalists due to objects used for its creation, so it has become the integral part of current discourse with their art.  The same in a more subtle form? For example, a sticky tape of 80 cm diameter made for the author that can link a wall and space in a new relation... Or Komatex sheet (which is already exhibited by the National Gallery of Prague in its Collection of Modern and Contemporary Art together with Window): a pliable sheet from the material discovered by the author... Komatex 2 dominated Brno Exhibition, two sheets propped up against each other in space and only their fixation between two strong carpenter’s couplers (which are otherwise used for gluing several layers of wood together) at each side created this subtle articulation of space... We can also see their other possible, more complex use – again it is a subtle dialogue with minimal art, probably the only one in our territory as artistic colleagues and friends of Frešo from Prague and Bratislava who have also reached this state of freedom to research properties of medium itself work very often with properties of a picture or photograph or text. Frešo’s contribution is unique in his ability to adequately re-evaluate minimalistic big forms, but also texts, in the way unknown before. And, as for his performances? First, his solo actions, direct ones, with the intention to provoke especially by the reflection in the mind of a viewer. To throw a stone with his name attached to it through a gallery window can be perceived today as a new aesthetical value of all „used elements“ – stone, signature and particularly a hole in glass... But a true reflection in a viewer’s mind could also sound like this: is it only a new aesthetical message, widening of artistic borders, or is it an urgent impulsion to think of the actual functioning of some specific institution? Let’s keep in mind that Viktor Frešo himself „put together“ one of private galleries in Bratislava...  So, apparently, he is a man who has been given „something extra and other things to a lesser extent“ than his fellow men, and as he is mainly an extraordinary artist he articulates his need for reflection by a radical artistic gesture which is (still?) unexpected by the majority of our institutions.

Viktor Frešo is an artist who has thoroughly learnt the lesson of postmodernism and hence his artwork is based on realisation of various themes of problems, which he himself, under his own responsibility, considers to be important. His work is valuable and contributive, but also really multifaceted, and, in the artist’s opinion, his artworks that redefine the whole sphere of artistic practice are the most actual form of his endeavour.

Jiří Valoch

Rád provokuje a maľuje

Vie vyvolať búrku aj v pohári vody. Viktor Frešo, ktorý čerí hladinu slovenskej výtvarnej scény. Aj Retrospektívou, ktorej vernisáž v bratislavskom Dome umenia pritiahla v pondelok večer stovky návštevníkov všetkých generácií.Tridsaťtriročný výtvarník predstavuje výber zo svojej tvorby a projektov.„Prináša novú vizualitu, nový spôsob myslenia blízky pre mladú generáciu. Analytické myslenie, skratku, aforizmus, iróniu, vírus napadania. Spôsob jeho komunikácie je od počiatku konfrontačný, vyvoláva ostrý konflikt s divákmi. Frešo je multimediálny umelec, ktorý pre konkrétnu výpoveď volí rôzne médiá, " hovorí kurátor Vladimír Beskid. Na výstave sú obrazy, fotografie, objekty, inštalácie a krátke videá.Výstava predstavuje aj Frešove práce, ktoré vznikli v rámci viacerých skupín. „Dôležité je pracovať s umelcami, ktorí sú vám blízki. Egoart bol založený na tom, že sa chceme stať slávni bez toho, že niečo urobíme. Binder Fresh na tom, že sme sa zabávali, keďze Erik Binder má slobodnejší, ja skôr konceptuálnejší prístup k tvorbe. Fifty - Fifty Group pracovala výlučne na báze východoeurópskeho myslenia, čiže ja tebe, ty mne. A Lobby Group s Markom Kvetánom bola lobistická skupina, ktorá sa snažila získať profit na umeleckej scéne a vymeniť ho za iný, " vysvetľuje Viktor Frešo.

Obľúbenou témou je autoportrét. Obrazy aj fotografie. Z cyklu Who is the King, v ktorom sa dal fotografovať populárnymi osobnosťami (napr. Gott, Lasica, Korn). Rád maľuje. „Mne je úplne jedno, či maľujem stenu, alebo obraz. Pocit je rovnaký, držím v ruke štetec a niečo natieram, " hovorí Frešo. Aj Retrospektívu končí slovami Bol som tu V. F. 08 namaľovanými červenou farbou na bielej stene. „Je to prapôvodná emócia, že človek vyryje niekde informáciu o sebe. Zároveň som tento projekt ponúkol západoeurópskym galériám, niektoré pristúpili na túto hru, " usmieva sa Frešo.

Retrospektíva, ktorá bude v bratislavskom Dome umenia na Námestí SNP do 30. marca, je jeho desiatou samostatnou výstavou. Kolektívnych má na konte takmer deväťdesiat. Tentoraz predstavil aj svojho deda. Fotografiou Jánošíka. „Paľo Bielik, herec, ktorý hral prvého Jánošíka, a režisér, bol otec mojej mamy, " dodáva Frešo.

Jena Opoldusová

Viktor Frešo - POP MOP

Viktor Frešo sa predstavuje pomerne veľkorysou prehliadkou svojej tvorby na pôde Výstavnej siene SOGA a Kressling Gallery. Autor už mnoho rokov úspešne presadzuje svoje autorské stratégie pri rozmanitých individuálnych výstupoch a aktivitách, na kolektívnych výstavách alternatívnejšieho, ale dokonca aj seriózneho rázu. Za svoje aktivity bol minulý rok dokonca vybraný medzi finalistov Ceny Oskára Čepana, aj keď s odôvodnením, že to má byť chápané ako výzva, či akási skúška, aby potvrdil svoje kvality a obhájil svoju, podľa poroty vraj neštandardnú tvorbu, zameranú predovšetkým na efekt. Toto zdôvodnenie však bežných divákov a konzumentov tlačových správ o finále ceny iste nezaujímalo, ani sa k nim nemuselo dostať, takže porota definitívne svojím výberom potvrdila status Freša ako významného mladého výtvarníka a tým teda zhodnotila význam jeho tvorby. Viktor Frešo sa následne na výstave predviedol typickým gestom, spochybňujúcicm vážnosť galérie ako kamennej inštitúcie, smejúc sa radostne celej tej každoročnej hre o cenu, od ktorej je on v podstate nezávislý, napriek tomu, že tak trochu, ako každý umelec vie, že hry spojené s všeobecnou akceptáciou potrebuje pre dosiahnutie vážnosti. Ďalším podobným posvätením na slovenskej scéne je prirodzene aj výstava na pôde významnej aukčnej spoločnosti. Výstava, samozrejme, predajná, potvrdí kvalitu a aj cenu diel.1

Viktor Frešo sa prezentuje najnovšími maľbami (mopom) a objektami – sochami („tomuto hovorím socha“ V.F.). Maľba, ak by nebola od Freša, by možno zapadla v záplave dnešnej abstraktnej mladej maľby, ale Frešovi nemožno uprieť ďaleko silnejšiu expresivitu ako je prítomná v prevažnej väčšine podobných diel. Keďže Frešo je naozaj značka, aj takáto trocha monotónna gestická maľba získava svoj diel pozornosti. Na prvý pohľad dokáže pritiahnuť, ale použité gestá sa príliž opakujú. Silnou stránkou autora sú práve objekty. Ukazujú, že autor uvažuje v priestore a o priestore, s ľahkosťou si privlastňuje rôzne prvky reality. Z nich vytvára absurdné objekty, ktoré si pohrávajú s divákovým vnímaním a sú naozaj vtipné. Autor použije všetko, čo je možné – baliaci papier či plávajúcu podlahu – zarámovaním, zásahom papiera sa stáva umeleckým dielom. Frešo sa tak trocha vysmieva nielen slovenskému konceptu, ale aj možnému kupcovi diela.

Nedôsledné je, že autor sa spočiatku rád prezentoval ako alternatívny, konceptuálny umelec, tvoriaci efemérne diela, šité na mieru galerijným priestorom – napríklad sprejovanie po stenách galérie, akcie v rámci vlastnej dvojčlennej skupiny Ego-artu a pod. Lenže v priebehu posledných rokov sa zrazu ukazuje, že vie aj maľovať (napr. pop-artové rastliny) a tvoriť rozmanité objekty, sochy, reliéfy, skrátka všetko. Všetko to, čo je uchopiteľné a dá sa to predať. Autor týmto trochu spochybňuje svoj status výtvarníka nad vecou. Aj na tejto výstave si každý príde na svoje – maľby aj objekty sú všetkých veľkostí a teda rôznych cien, takže je možné si vybrať, malé či veľké (diela a ceny). Ak by niekoho nudilo príliž intelektuálne umenie (maľba a socha), má Frešo po ruke aj pár “umeleckých” aktov – fotografií, aj tu si každý príde na svoje podľa svojho naturelu. Zostáva otázkou, či táto vedomá predajnosť a prispôsobivosť realite trhu je koncept a Frešo je teda výnimočný mladý konceptuálny umelec, alebo je to skrátka len drzá vypočítavosť. Na druhej strane treba oceniť, že si ako autor v dnešnej dobe dokázal vybudovať nespochybniteľný imidž, ktorý všetci napriek istým výhradám akceptujú.

Sabina Jankovičová

Frešov autorytmus

Mladý perspektívny slovenský umelec, intermediálny sochár, absolvent pražskej AVU, hudobník, organizátor, galerista a ego-artista – to je stručná light vizitka Viktora Freša (nar. 1974, Bratislava). Frešo neustále a rád vytvára nové kritické a vyostrené situácie, ktoré nalamujú diváka a jeho vnímanie sveta a umenia. Formátuje cvičné komunikačné pole, kde neotravuje diváka svojou dojmológiou ani jemnocitmi, ale zasahuje ho ako terč, odpaľuje ho ako nálož. V každej jeho práci je zakódovaná otvorená alebo skrytá konfrontácia s nepripraveným divákom, natvrdnutými kurátormi, ich inštitúciami a konzervatívnym kultúrnym prostredím. Jeho prvotné priamočiare a jednoznačné vyjadrenia nesú v sebe aj vírus zneistenia, či vykoľajenia v duchu osvedčených tvrdení, že „stôl má štyri nohy a predsa sa potkne“.U Freša hrá od začiatku kľúčovú rolu autoportrét, autoprezentácia a sebamedializácia, keď sa sám umelec stáva produktom umenia a nie naopak. Ide o programové egocentrické vystupovanie a prezentovanie vlastnej osoby od fotografií svojej fyziognómie cez krátke erotické videá po lakonické webové odkazy v imidžovom štýle „Kiss your idol“. Vo svojich prácach často uplatňuje obrátenú optiku na priebeh nastolených vecí a situácií. Odhaľuje svoj intímny svet s istou dávkou arogancie a machistických postojov, vytvára nefunkčné a nelogické objekty, otvorene parazituje na popularite celebrít, keď sa necháva nimi odfotiť v slušivom obleku lokálneho „kinga“. S pôvodným vzdelaním sochára slobodne prechádza cez jednotlivé média ako David Copperfield cez betónovú stenu. Všade zanecháva niečo v materiáli: niečo zo svojho nápadu, svojej tvrdohlavosti a uvažovania o dobrej soche: zo steny trčiaci skrutkovač s príchytkou, zapustenú tyč v stene, ktorá bráni v pohybe bratislavskou galériou; nepoužiteľnú kocku trenažéra pre nosiča aparatúry či šesťmetrový trám zaseknutý v stene trnavskej galérie.

Niekedy Frešo robí iba malé gestá, drobné zásahy a intervencie. Ide o jeden koncentrovaný vstup, jednu momentku: odfotená facka na ružolícej dievčenskej tváričke, vystriekanie spreju na jedno miesto, rozliatie Coca-Coly light na podlahu galérie či spájanie bielych obrazov lepiacou páskou. Frešo paralelne pracuje aj s textom. Prináša krátke autobiografické záznamy a sarkastické odkazy: nápisy fixkou, autentické sprejové vyhlásenia typu „bol som tu“ či „ber si to osobne“, ironické a patetické svetelné poďakovanie Slovenskej národnej galérií za všetko, čo urobila pre slovenské umenie. To sú krásne odpaľovačky a milé šteky, ktoré plasticky vyjadrujú „utrpenie mladého writera“. Vychádzajúc z postkonceptuálnych pozícií a minimalizmu sa Frešo sústreďuje na jedno razantné slobodné gesto, jednoduchý pevný tvar a zásadnú výpoveď „na tvrdo“. Ako nasadený implantát programovo testuje a dráždi domáce prostredie, vytvára vyzývavú hru, ktorá nabúrava naše stereotypy a monovidenie. Ide rovno na vec, vynecháva povinné estetické predohry. Raz pôsobí ako svieži vietor (fresh-o), inokedy ako nečakaná rana, silný záblesk (flash-o). Táto retrospektíva ukazuje jasne jeho perspektívu.

Ph.Dr Vladimir Beskid

P. S. „A ber si to osobne, ty frajo, kingu, kapo, mačo..., veď vieš, že aj tak mačupikču viem o umení...“

Viktor Frešo retrospetkíva

Viktor Frešo (1974) by sa dal charakerizovat ako nedostatočne popísaný a vhodne nasadený vírus, čo narúša stojaté vody slovenskej umeleckej scény.

Šikovne provokuje, rukolapne irituje a vie spraviť aj silnú búrku v pohári vody. Viktor Frešo ako autor je večný auto-portrét. Dobre napálená seba prezentácia, seba medializácia a verejná exhibícia, kde samotný umelec je produktom umenia a nie naopak. 
Ide o programové egocentrické vysávanie a strapnovanie umenia a médií.. Autor niekedy pôsobí ako svieži vánok, väčšinou však ako nečakaná blesková rána , momentka, záblesk, jasná správa ktora vynecháva povinné estetické predohry.
Odfotená facka na ružolícej dievčenskej tváričke, vystriekanie spreju na jedno miesto, rozliatie coca-coly light na podlahu galérie a prezentácia bývalej frajerky. 
Frešo zanecháva krátke správy, autentické writerské kúsky. Pripomína sa najzákladnejším sprejovým nápisom v rôznych krajinách a jazykoch: „Bol som tu“ (2006-08) – to je signatúra prítomnosti autora, iný typ autoportrétu. Ďalej nasleduje odvážne národovecké prehlásenie: „Som z 1/4 Maďar a som z 3/4 na to hrdý“, či psychoanalytické vypisovanie dlhých zoznamov „čo mu pomáha“, keď má depresiu, strach z finančnej neistoty, keď ho opustila frajerka, či keď pochybuje o svojom umení. To sú všetko marginálne poznámky, bezvýznamné gestá, utrpenie „mladého Writera“. Veď vieme, že iba veľkí muži môžu vystavovať vo veľkých inštitúciách, preto na steny Slovenskej národnej galérie v Bratislave v noci premieta ironicky a pateticky nápis „ Ďakujeme za všetko, čo ste urobili pre slovenské výtvarné umenie“ (2008).

V obsiahlej  fotosérií „Who is the king“ (2005-07) sa necháva fotografovať slávnymi a mediálne známymi ľuďmi. Ukazuje presvedčivo, kto je tu king, kto je boss a kto iba figúrka na mediálnej šachovnici 
S pôvodným vzdelaním sochára prechádza slobodne cez jednotlivé média . Všade niečo zanecháva: niečo zo svojej tvrdohlavosti, nápadu, niečo zostáva v materiáli: zaseknutý 6 metrový trám v stene galérie v Trnave, trčiaci skrutkovač s hmoždinkou v Bratislave, či odpadkovú nádobu prilepenú na stĺp v Košiciach. Prichádzajú maliarske pokusy s bratislavským hradom a pripadne malba mongoloidnych mužikou. Frešo nezabúda ani na jeho obľúbené autofotografie s provokatívnymi nápismi („Som zamindrákovaný k....“, 2007), krátke videa zo života autora a samoľúbe webové odkazy „Kiss your idol“.
Pridružene sa venuje aj iným kultúrnym aktivitám, ktoré podporujú výtvarné dianie. . Ukazuje sa ako dobrý skupinový hráč – preplával cez mnohé skupiny a skupenstvá: účinkoval v Loby group a vo Fifty-fity group (s Ondřejom Brodym), spolupracoval s Lukášom Haruštiakom (Egoart), s Erikom Binderom (Binderfresh) a naposledy s Júliusom Kollerom. Organizuje výstavné projekty (festival Hodokvas, 2006; produkcia ceny Egoart) a najnovšie spolu s Martinom Sedlákom otvoril aj vlastnú súkromnú galériu (Kressling gallery, Bratislava 2007). 
Frešo neustále rád vytvára nové kritické a vyostrené situácie, ktoré nalamujú diváka a jeho vnímanie (sveta a umenia). Formátuje cvičné komunikačné pole, kde neoslovuje diváka jemnocitmi, ale zasahuje ho ako terč a odpaľuje nálož. 
Frešo je ťažko prehliadnuteľný „cudzí element“ na našej domácej scéne .Táto krátka retrospektíva ukazuje jeho jasnú perspektívu.

Ph.Dr Vladimir Beskid

Jak pochcat patník

K aspektům urážek Viktora Freša

Viktora Freša zajímá přímý účin vizuálních nástrojů. Preferuje krátký interval mezi akcí a reakcí a podmínky rychlého rozpoznání vztahů mezi vyjadřujícím "já" a označeným "on". Proto mu vyhovuje forma stručného sloganu. Ať už intervenuje do veřejného prostoru nebo vystavuje v galeriích, dbá na to, aby z provedení byla poznat okamžitá tvůrčí akce. Myslím, že bychom u jeho nápisů měli mluvit o performančním charakteru. V první řadě kvůli důrazu na přímý fyzický akt - zběžný a rychlý výkon. Frešovy nápisy imitují nápisy na městských zdech, prosté uměleckých ambicí a většinou vznikají pod tlakem. Vždyť se jedná o vandalský čin. Frešovy nápisy se jim podobají charakterem výpovědí "o někom" (vztah já-on) a vyjádřením specifického, osobního politicko-propagandistického názoru.

Na druhou stranu je nelze chápat bez kontextualizace uvnitř struktur umělecké praxe. Obsahová mez "rychlosti" a "zběžnosti" se skrývá za simulací emocionálně nabitého textově-vizuálního gesta. Samozřejmě, že jde o dobře rozmyšlenou simulaci. Bylo by naivní myslet si, že štětkou napsaná věta "Já nemám rád Juraja Dudáša" v galerii A. M. 180 vznikla ve spěchu. Frešo (a tři další umělci s ním) chtěl jenom zahájit dialog o antipatiích uvnitř uměleckých komunit, uplatnil formu z ulice a tím potrhl rozdíl mezi opatrností pouličního anonyma a opatrností uměleckého maloměšťáka. Opatrnost anonyma pramení obavy, že by ho veřejnost odsoudila za zlý úmysl očernit jiného člověka. Případně, že by ho stihl trest, protože překročil normy chování ve veřejném prostoru už jen za to, že se dopustil vandalství.

Obecně se tedy obává represivní síly společnosti. Zato umělecký maloměšťák myslí jen na to, že by si nerad pokazil vztahy s lidmi zajišťujícími jeho kariérní postup. Většinou raději o antipatiích a nenávistech nemluví. V tom bylo Frešovo gesto očistné, otevřené a vlastně i riskantní. Rychlost a zběžnost provedení jsou tak součástí instrumentálního aparátu jen potud, neztrácí-li svoji kontextuální obsahovost. Kupříkladu to, že "Marek Kvetán je kokot", někdo potřeboval sdělit obyvatelům Bratislavy a psal to, kde mohl. Frešo to viděl a zopakoval na výstavě. Jakoby chtěl vyvolat dohady, že stojí i za ostatními nápisy.

Avšak co je hlavní: jeho nápis opět zaujal určitou figuru, v níž ani tak nejde o Marka Kvetána, ale o to, co Kvetán znamená pro slovenskou uměleckou scénu a jaké reakce může jeho urážení vyvolat.Když jsem tedy na začátku přišel s tvrzením, že Frešo upřednostňuje interval mezi akcí a reakcí, měl bych doplnit, že ho zajímá reprezentace akce a z "reakcí" takové ohlasy, kterými se odhalují různé podoby smísení uměleckého a civilního života. Podněcuje tak otázky: kolik z urážky Marka Kvetána ubírá její prezentace v uměleckých souvislostech? Jakou formou má Juraj Dudáš reagovat na to, že si s Frešem nerozumějí? Může se s ním přestat bavit? A když to udělá, bude to kvůli tomu, že se Frešo přestal vyjádřil veřejně? Nebo kvůli tomu, že skrze svou subjektivní antipatii chce získat kariérní kapitál? A pak: je galerie místem estetiky, kde se konkrétní mezilidské vztahy stávají deklaracemi obecných mezilidských vztahů? Jsou oázami abstraktního myšlení? Nebo jsou vlastně bulvárem, kde se osobní za obecné pouze vydává, aby se skryla obhroublá, egoistická vášeň umělcova já?

Jiří Ptáček

Viktor Frešo: Nič o mne nepíš, ty piča

Don't write anything about me, you cunt!
Viktor Freso was born in 1974. His works and overall attitude towards contemporary arts is quite singular and unorthodox within the context of former Czechoslovakia. It strongly reflects social and cultural conditions. He is the co-founfer of several art initiatives and groups such as Egoart or Fifty Fifty group.
The artist overcomes and constructs simple concepts and projects which often are seemingly critical and aggressive towards the art system and its mechanisms, although never loosing the capability of self irony, humor, jokes and games.
A typical aspect of Viktor's work is the overlapping to mass media culture, where he frequently presents his simple and contemptuous opinions on the society and the art scene without paying any respect. Freso takes part as a moderator in different talk shows, he asks famous people to photograhp him, he loves to be portrayed by the tabloids. His work arises questions like: what is acceptable and where lies the line between contemporary art and an egocentric exhibitionism?
Viktor Freso is interested in downright use of visual media. He prefers short intervals between an action and its reaction and the conditions of the quick recognition of relationships between the expressing "I" and designated "him".
hat's why he prefers to express himself often with a short tag or a slogan. Freso wants us to know that the artistic process is an instant creative action and it doesn't matter if its happening on the street or in the white cube space. All his writing and tagging projects have definitely a performative character.
Freso's writings imitate writings on the city walls, which are mostly lacking any artistic ambition and are originated under preasure. On the other hand we cannot perceive them without the contextualization within the structures of artistic practices.
The project Don't write anything about me, you cunt! is a direct reaction on a specific curatorial text. Freso takes out of context a couple of brief content-semantical phrases which he accompanies with minimal "sprayed on wall gestures", apparently wanting to avoid any aesthetical decision-making in relation to his performative intervention. This arrogant gesture suggests that the artist is aware of his strong position within the slovak art scene and, therefore, he can just vandalize a wall within the host institution, which is again profiting from his participation.
Viktor Freso opens 18.04.2008 at 18:00 in gallery Art Factory in Prague.

Mám rád nekompromisné gesto

Dal sa fotografovať mediálne známymi ľuďmi zo Slovenska i z Česka, sprejuje na steny galérií svoje meno, na dlážku rozlieva kolu, nechá si urobiť portrét s nápisom na čele: Som zamindrákovaný k...t. Zaznávaný aj uznávaný. V každom prípade, neprehliadnuteľný výtvarník a dnes už aj šéf galérie. VIKTOR FREŠO.

Výstava fotografií Who is the King?

Som človek konzumnej spoločnosti

Dílo týdne - Viktor Frešo - Who is the king?